Sedíc ve své věži, sedíc v té vysoké převysoké šikmé věži, čtouce několik listin, napsaných rukou jistého zaklínače, jsem se naprosto pobouřen neobjektivními a nepravdivými informacemi, rozhodl napsat tuto legendu tak, aby vypovídala pravdu a nic než pravdu o putování mém a zaklínačově.

     Psal se rok, který to však byl, si má děravá hlava už nepamatuje, ale jistě vím, že to byl zlý a těžký rok. Toho roku totiž vrány odletěly do teplých krajů hned po tom co z nich přiletěly. Toho roku padly na Zorhajnskou říši ledy tak kruté, že se stromy samy lámaly a bobule keřů se dali chroupat jako oříšky. Toho roku, avšak ještě mnohem dříve než stačili padnout tak kruté mrazy, jsem jako obvykle seděl ve své šikmé věži. Zaneprázdněn důležitým magickým svěcením nového pláště, jsem si prozpěvoval své oblíbené písně známého barda Landiuse. Z milované práce mě vytrhl poslíček, bouchající rozrušeně na dveře. „Co si přeješ,“vlídně jsem se ho optal, když nemohl popadnout dech. „Pane, heeee, paneee, fffff, panee Drirre, mám pro vás nové informace ze Zorhajnské říše, jak jste chtěl.“ „Vskutku, povídej.“
„V Kühnwaldu se šeptá, že prý se objevili nové informace o tom pokladu, co ho šel před deseti lety hledat váš bratr, víte ten…“ „Ano, znám svého bratra,“zarazil jsem stroze chlapcovo vyprávění. „Co víš dál?“ „No, někdo tam prý má mapu k tomu pokladu, zaručenou mapu!“chlapci svítili oči. „A prý ji levně prodá jen čaroději.“ „Aha,“zamračil jsem se. „No a co.“
„Prý ji levně prodá jen čaroději, který bydlí v šikmé věži.“
„Hmm, a co já s tím?“ začínal jsem být už trochu podrážděný.
„Prý ji prodá jen čaroději, který bydlí v šikmé věži a má úplně NOVÝ PLÁŠŤ!“ chlapcův hlas zněl skoro zoufale.
„Aaha.“zvolal jsem radostně. „Takže ty myslíš…že bych měl zavolat svému příteli Radiusovi?“
Chlapec obrátilo oči v sloup a zaťal zuby. „Ne, myslim, že byste tam měl jít, koupit tu mapu a vydat se po stopách svýho bratra,…(!Grrr).“
„Aha,“pokýval jsem zaujatě hlavou „Zní to zajímavě, ale já už jsem na takovou cestu dost starý, nemyslím že by bylo rozumné…“
„Je to hodně, hóódně veliký poklad.“
„Vskutku?Ehm…a kdože má tu mapu?“

***

Seděl jsem v putyce U červa a háčku a popíjel už třetí korbelík staré, dobré, zorhajnské medoviny, když se otevřely dveře. „To je ona, to je on.“ Šeptaly si potrefené hospodské husy, když zahlédly obrovskou siluetu, stojící ve dveřích. „Můj bože.“roztřásl se hospodský, schovávajíce se za výčep.
„Bůh s tím nemá co dělat.“ucedil jsem mezi zuby. Všichni návštěvníci hospody se stáhli do koutu a choulíc se strachy, sledovali co se bude dít.
A silueta vkročila do místnosti.
„Auuu.“zavil ten muž(teda jestli to byl vlastně muž), když se ošklivě bouchl hlavou do futra. Chtěl jít dál, ale jílcem meče, trčícím za jeho hlavou se zahákl o rám dveří.
„Dopr…,kuur…sakra!“nadával ten člověk, když se snažil dostat dovnitř, nakonec se mu to povedlo a on stanul přede mnou.
„Víš kdo jsem.“řekl tvrdě. Lucerny v místnosti se v osvěžujícím průvanu strašidelně kývaly.
„Vím, a vím také, že ty znáš mě.“pronesl jsem nejtemněji, jak to bylo možné. Roztáhl jsem ruce do čarodějného gesta.
„Zadrž Drirre,“řekl on(a) a z jeho hlasu byl cítit respekt. „Mám pro tebe férovou nabídku.“
Zamračil jsem se. „Stejně férovou jako byla ta poslední?“
„Tentokrát tě nepodrazím, vždyť mě znáš.“
„Ano, znám, Mordreaude z Moirie, zaklínači.“Pokynul jsem mu aby si přisedl a ostatním jsem naznačil, že se nemají čeho bát. „Tak v prvé řadě mi vrátíš vše co jsi mi ještě nevrátil z toho nevráceného podílu,…dáš si něco?“
„Mám zde své houby, díky.“odmítl Mordreaud a vytáhl balíček se žížalami.
„Pořád vydáváš tyhle červy za houby? Vždyť víš že mi je jedno čím se živíš, ať jsou to klidně červy,“zavrtěl jsem hlavou. „Jo jo, starý dobrý časy.“dodal jsem pro sebe.

***

     Naše první zastávka byla u jistého Sanguinara v jeho domě v Kühnwaldu. Poněvadž jsme byli trochu zmateni z mapy, kterou jsem získal(synonymum pro ukradl - pozn. redakce) od jednoho opilce, rozhodli jsme se pro odbornou pomoc. Sanguinar byl velice vstřícný a nabídl se, že nás za jednu osminu pokladu povede. To se nám moc nelíbilo a nakonec jsme se dohodli, že za tu osminu pokladu násm cestu akorát ukáže na mapě. Nato jsme v nejkrásnějších komnatách Camelotu tedy přespali a když se v kolébce dalšího dne objevil doruda zbarvený kotouč všemocného slunce, vydali jsme se na cestu. Všechny naše s Mordreaudem společné věci jsem samozřejmě po celou dobu výpravy musel nést sám, protože Mordreaud se vymluvil na vrozenou chronickou bolest zad (tímto argumentem podle mě jen zakrýval svou lenost, protože zbroj, kterou nesl, byla ještě těžší než všechny společné věci – pozn. autora).
      Cesta nám příjemně utíkala a já promýšlel strategii, aby se mě dalekovlasý Mordreaud nepokusil zase okrást. První osmina cesty uběhla bez potíží, až jsme doputovali k rozvodněné řece. „Kruci, jak to přejdeme, je to moc hluboký.“řekl Mordreaud, močíc svůj prst v ledové vodě. „Hele na druhé straně někdo je.“ukázal jsem na postavičku v dálce. Oním dotyčným byl převozník, kterému jsme slíbili peníze za to, že nás převeze. Tak se i stalo a my suchou nohou spočinuli na druhém břehu. „Peníze sem.“řekl stařec. „To určitě.“řekl jsem a s Mordreaudem v patách jsem za chvíli zmizel převozníkovi s dohledu. „Co za námi křičel?“zeptal jsem se Mordreauda. „Ále, něco o nemocné ženě a dětech.“mávl rukou Mordreaud a my šli vesele dál. Šli jsme krásnou předlesní krajinou a před námi se zjevila louka a na ní dvě podivné osoby. „Máte peníze?“řekl první. „Jo.“vyhrkl Mordreaud. „Drž hu…“chtěl jsem ho okřiknout, ale pohled jednoho z mužů mě zarazil. „Tak nám je dejte a my vás necháme projít.“ „Tak si pro ně pojďte,“zachechtal se Mordreaud a připravil pastičku na myši na níž umístil zlaťáky. Zde chci upozornit na nepatrnou nepřesnost v Mordreadově vylíčení legendy. Onen muž se totiž do pastičky nechytl, legrácka je akorát naštvala až tak, že zaútočili. Boj byl krátký. Snažil jsem se použít magii, ale po dlouhé cestě jsem byl vysláblý. Mordreaud se také snažil. Nakonec, když jsme schytali pár menších ran, jsme se rozhodli pro strategický úprk. Úprkali jsme a úprkali, až jsme doúprkali k zrádně vypadajícímu rozcestí. „Kam teď?“otočil se na mě Mordreaud. „No určitě jednou z těhle dvou cest.“odpověděl jsem. Najednou jsme se oba zarazili. Snad nějaký vnitřní hlas nás oba současně upozornil na podivnou stolní lampu ve škarpě u rozbahněné lesní cesty. „K čemu tady asi leží?“zeptal se Mordreaud. „Asi ji tady někdo nechal jako šrot, pojďme doleva, máme padesátiprocentní šanci že to bude správně.“řekl jsem. „Můj vnitřní hlas mi napovídá, že tady ta lampa nebude jen tak.“nenechal se odbýt Mordreaud. „Dobře, tak se zamyslíme a zjistíme co s ní.“nastalo ticho, jak jsme se důkladně zamysleli. Ticho.
Ticho.
Ticho.
„Tak co?“otázal jsem se Mordreauda po třetím tichu.
„Myslím, že nevím.“řekl on.
„Nemyslím že vím,“řekl jsem já, když v tu chvíli se vnitřní hlas nasral a řekl ať lampu zahřejem. „Jsem sféra Kudyjel!“řekl přízrak, když se vysoukal z malé lampy. „A splním vám jedno přání!“ „Jen jedno?“Kudyjel kývla. Nato se rozpoutal dlouhý boj mezi prachama a ženskýma, který jsem vyhrál já argumentem, že za prachy si i ženský koupíš. Rozhodli jsme se tedy pro všechny prachy světa, ale sféra Kudyjel nám poradila ať si vybereme radu kterou cestou k pokladu, že prý to bude výhodnější. Dlouze jsme se zamysleli a nakonec jsme souhlasili. Za poklad si ženský koupíš taky. A naše cesta mohla pokračovat. Slunce putovalo po obloze a podávalo nám své hřejivé paprsky, když se mezi stromy objevily tři obří postavy. „To jsou…“zajíkl se Mordreaud.
„Ano, jsou.“řekl jsem hrobově.
„To jsou ti tři z berňáku že jo? Našli mě....škyt, fňuk…“druhův pláč se rozezněl do okolí. „Ale houby,“utěšoval jsem ho. „Vždyť to jsou obři.“
A byli to obrovští obři. Byli to obrovští obři s palicemi a nevypadali nijak vlídně. A zaútočili. Uskakoval jsem před jejich palicemi jako fretka a křičel jsem na Mordreauda ať je porube sám, že nemám energii. Ten hned jak zýjistil, že mám pravdu vyskočil a hrozivě zakoulel očima. Kdysi mi totiž vyprávěl, že je ve své Moirii známým obrobijcem tak jsem si myslel že to pro něj bude dobrá zábava. Sedl jsem si tedy na špalek nedaleko a pozoroval jsem souboj tři obři versus jeden zaklínač. Docela se mu dařilo. Teda zpočátku. Když jsem viděl, že už proti němu stojí jen dva, přiskočil jsem a zezadu jsem seknul jednoho z obrů do paty. Ten zaúpěl a za hrozného řevu zemřel. Posledního obra už dorazil Mordreaud skvělým půldruhým obratem a fintou na střed, počemž obrovi usekl přední končetinu i s kladivem. Chvíli jsme si oddychli a prohledali obří těla a když bylo slunce už nízko na obloze, jsme se vypravili dál.
     Netrvalo dlouho, a my na vrcholku lesa potkali senilního čaroděje, který nás upozornil na Bleerwitsch. Varoval nás, ať prý tam nechodíme, ale zároveň nás tam ještě popohnal, protože upozornil na amulet, který by nás mohl zajímat a který se nalézá právě v Bleerwitsch. Ještě jsem od něho vyhandloval nějaké lektvary a honem dál.
Když jsme už ani nedoufali v nějaký slušný nocleh objevil se podivný dědeček s přízviskem hříbeček a jeho zornice vykazovali velké množství opiátů v těle. Po krátké konverzaci, kdy jsme se rozhodli přenocovat na jeho palouku na nás začal křičet, že ví že jsme okradli převozníka a že to všem řekne. Nuže rozhodl jsem se dokázat tomu dědulovi, že je pomatený a nevěřícně jsem zavrtěl hlavou se slovy, že jsem zde přece sám,, tak proč o mě mluví v množném čísle. „Jakto sám,“opáčil vykuleně děda. „Vždyť jste tu dva, vždyť vás přece vidim!“ „Dědo, seš zfetovanej těma houbama co tu všude máš,“ řekl Mordreaud „vždyť já jsem tady sám.“ Dědovi kmitaly očka ze mě na Mordreauda a zpátky a já pokračoval : „Ale dědo, fakt to asi nemáš v hlavě moc v pořádku, už to nehul, vždyť vidíš jen mě, jsem tu úplně sám!“ Chvíli jsme do dědy takto hustili, až nakonec s šíleným blekotáním utekl do lesa nasbírat si další houbičky. To bylo dobře, protože jsme už téměř padali únavou a po jeho odchodu jsme ulehli k zaslouženému spánku.
      Ráno bylo mlhavé a studené. Po menší rozcvičce, kdy jsem ospalého Mordreauda nutil aby konečně vylezl, že už musíme jít jsme se konečně vydali dál. Po cestě jsme potkali orla s oštěpem v zádech, kterému jsem ODBORNĚ vytáhl zbraň z rány a vyčistil ji. Pták nám za to slíbil pomoc až budeme potřebovat a zmizel v dáli. A samozřejmě že nevykrvácel milé děti, nýbrž žil ještě dlouhá dlouhá léta. Poslední informace o tomto orlu jsou celkem mladé, píše se v nich, že zemřel šťasten v úctyhodném věku 58 let na nějakou nemoc, jak jen se….á už to mám – lepra se jmenuje. Nuže, ale k našemu příběhu. Podivný chlapík připomínající kapitalisty z ku-klux klanu se vůbec nerozmýšlel a zaútočil. Šarvátka netrvala dlouho a my ho zabili a chtěli jít dál. On však za našimi zády opět povstal a mi ho znovu zabili. Potom znova povstal a my ho zase zabili. Potom vstal znova a my ho znova zabili. Potom už nás to nebavilo a my utekli. Utekli jsme rovnou do náruče zelených ošklivých drijád-mužatek, které řekli :
„Všechno kovové co máte nebo život.“
„Tak teda tady máte zbraň.“vypálil Mordreaud a nesl jim meč.
„Maruška doma čeká s obědem.“sykl na mě.
„Co?“
Nato poklekl a pronesl zaklínačské kecy, načež se mi zavlnila zem pod nohama a já jen díky magickému nadání ustál příval energie, srážející mě k zemi. Drijády to však srazilo a my měli chvíli na proběhnutí kolem nich. Jenže v tom nám podivné stromoví zastoupilo cestu a nám nezbilo než bojovat. Tentokrát Mordreaud padl rychle a nechal veškerou práci na mě. Vrhnul jsem se tedy s divokým křikem na zelené potvory a sekal a kouzlil a bodal, až byli všichni kolem mě mrtví. Teda Mordreaud byl jen těžce raněn, tudíž jsem ho vzal na záda a šlo s dál. V bezpečí si zaklínač ošetřil rány a byl opět fit.
      Po slabé hodině cesty jsme potkali vojáka, který nám nabídl nocleh. Ještě před tím se však s Mordreaudem procvičil v boji (tady Mordreaud, i když to zní neuvěřitelně, fakt nekecá, skutečně vyhrál). A my se odebrali na zasloužený spánek.
      Ráno jsme vyrazili časně, neboť Bleerwitsch už ylo blízko, před tím nás však čekal ještě jedno dobrodružství, odehrávající se v jekyním labyrintu. Když jsme tu kopu skály objevili, rozohdli jsme se podívat se dovnitř. Jeskyní labyrint vypadal strašidelně a bylo vidět, že to Mordrauda vystrašilo. „Neboj se“, řekl jsem mu. „Budem dávat pozor a kdyžtak hnedka zmizíme.
„No dobrá,“souhlasil nakonec Mordreaud a přikrčil se za mě.
Vchod do jeskyně byl temný a samotná jeskyně ještě temnější. Přesto zde bylo vidět. Postupovali jsme nedlouhou chodbou dál, až jsme narazili na stěnu. Bylo slyšet jen tlumené cvakání. „Slyšíš Mordre? Co to jen je?“
„Moje zzzubbby.“pípl můj společník. Najednou však stěna před námi zmizela a vchod uzavřela jiná stěna. Objevilo se nějaké dědkovité stvoření, které tvrdilo, že tady zemřeme. Po krátké konverzaci jsme ho zabili, což jsme ale asi neměly, protože se rozpoutalo peklo. Útočili na nás monstra a my je zabíjeli. Kolem nás kvíleli duchové a mrtví nám našeptávali slova o naší smrti. Snažil jsem se vymotat někam pryč až se mi ztratil Mordreaud. Když jsem narazil do další stěny, oslepl jsem. Zničehonic mě opustil zrak, ale já nahmatal na stěně přilepené kulaté penízky. Když už jsem slepý, tak si alespoň nahrabu, pomyslel jsem si a začal jsem sbírat zlaťáky. Několik mi jich však vypadlo z ruky a já je nemohl najít. „Sakra.“zaklel jsem. Za mnou se někdo zachechtal a já uslyšel Mordreaudův hlas : „He he he, jó mi co vidíme.“na to Mordreaud poklekl vedle mě, čímž také oslepl. „Já nevidim!“ zakvílel. „Mordreaude, ty si vůl“. Zaklel jsem a poslepu jsem se vydal někam zpátky chodbou. Najednou jsem uslyšel rachot, objevilo se bílé světlo a já se skácel do trávy kousek od vchodu do labyrintu. Vedle mě dopadl Mordreaud a my si společně oddychli. Po chvilce odpočinku jsme se o něco bohatší vydali na další cestu.
      Před námi už byla záhadná a tajuplná a nebezpečná a zlá Bleerwitsch. Opatrně jsme se prodírali hustým lesem a nedbali hlasu, který nám našeptával ať se vrátíme. Najednou jsme spatřili mrtvé tělo visící na jednom z pokroucených stromů. „Bůh s tebou,“zašeptal Mordreaud.
„Hele, má něco na krku.“řekl jsem, natahujíc ruku, když v tom za námi zaklelo nějaké stvoření. Průsvitná postava se zřejmě rozhodla nás zabít, protože se na nás vrhla. Mordreaud zaútočil, ale jeho meč jen prosvištěl naprázdno vzduchem. Útočná magie také nezabírala, a tak jsme se dali na útěk. Utíkali jsme před ní, při čemž jsme se rozdělili. „Mordreaude, použij magii!“ křičel jsem v běhu na zaklínače. „Použij na nás magický štít.“ A tak také Mordreaud udělal, až na to, že to zakouzlil jen na sebe. „Mordreaude, ty vole!“nadával jsem na zaklínače, který si v bezpečí šel pro amulet,visící na krku mrtvole. Přízrak mi byl v patách. Najednou zašeptal nějaká slova a uvedl mě do magického spánku, dotyk mrtvého mě poslal na hranici mezi životem a smrtí. Viděl jsem tunel a na konci světlo. Příjemné světlo, které vábilo. Neodolal jsem a chtěl jsem vykročit, když v tom : „Drirre! Nechoď za světlíškem! Tvůj úkol na zemi ještě neskončil! Budiž světlo, budiž tvé světlíško hoří dáááál…..!“

***

     A já se probudil. Boží hlas mi zachránil život. Mordreaud dojetím plakal jako malé dítě. Společně jsme vyšli z Bleerwitsche a u jedné malé boudy se utábořili.
Následně jsme putovali už bez větších obtíží. Zabili jsme páchnoucí bahenní příšeru, medvěda, setkali jsme se se schizofrenním trpaslíkem až jsme došli ke škarpě, kam spadla ta NEJHNUSNĚJŠÍ baba, co jsem kdy viděl.
„Pomóc, pomóc,“volala, jako by ji na nože bral.
„Ale babi, copak je, co se vám stalo.“křičeli jsme na ni dolu.
„Šla jsem na dříví a zapadla jsem tady dolu, pomožte mi dobří mužové.“
„Tak co, pomůžem jí?“zeptal jsem se zaklínače.
„Vždyť je stará a hnusná, co z toho budem mít?“ řekl nevzrušeně zaklínač.
„Ty jsi fakt zaklínač jak brno, víš co, já ji vylevituju nahoru.“řekl jsem a mávajíce kouzelnou hůlkou se babička začala vznášet, až dopadla na cestu vedle nás. „Mnohoceré díky, a teď mi prosím ještě vyneste do mého doupěte to dříví.“řekl baba a oslnila nás zářivým úsměvem.
„Nehte mě hádat,“řekl jsem. „Mrkev?“
„Colgate panáčku, Colgate.“pokývala hlavou babice a vydala se nahoru do stráně. Tahali jsme se za ní a vzdychali a nadávali a hrozili a když jsme zcela vysíleni i se dřevem padli do jejího baráčku, div se perník nerozlámal.
„Co za to?“zeptal se Mordreaud.
„Můžu vám dát něco na dobrý chrup.“řekla babizna.
„Že by Colgate babi, že by Colgate?“
„Ne, mrkev panáčku, chutnou mrkev z mé zahrádky.“
Nakonec jsme místo mrkve dostali pár lektvarů, pár si jich ještě koupili a za hromového nadávání jsme příbitek babizny opustili.
      Putovali jsme tedy dál, až jsme narazili na laškovného kouzelníka, který měl náladu dávat hádanky. Hádali jsme a hádali, až jsme se prohádali ke konci. Dostali jsme menší odměnu a naše cesta mohla pokračovat. Cesta se klikatila a les začal být hustší a hustší. „Někde tady má být ten poklad.“konstatoval jsem, hledíc do mapy. „No jen aby.“řekl Mordreaud, ale jeho pochyby vyvrátilo několik příšer, řítících se na nás. Použil jsem mocná kouzla a Mordreaud se oháněl svým mečem, až jsme všechny nestvůry pozabíjeli. Zbyli z nich jen očouzené kosti. Zaklínač byl sice těžce raněn, ale lektvary od babky udělali své a my konečně mohli objevit poklad. Ten se nalézal pod jedním z velkých kamenů s podivným otvorem pro nějaký amulet či co. Seděli jsme u kamene několik hodin a přemýšleli co dělat, když nás oba napadlo současně : Amulet! Vsadili jsme tedy do otvoru amulet a kámen se s tichým skřípěním odsunul. Obrovské bohatství drahých kamenů a zlata nám vyrazilo dech, ale jen do té doby, než jsme se začali hádat o své podíly. „Poklad je můj!“rozkřikl se Mordreaud.
„Zkus mě znovu podvést a nebudu mít slitování!“řekl jsme já
„Tak dobře, poklad je náš, ale…“ Nedořekl, protože závan nějaké omamné látky z pokladu nás oba poslal do říše snů.

***

     „Okradli nás!“vykřikl jsem, když jsem se po probuzení rozhlédl. Poklad byl pryč a naším jediným vodítkem byly stopy v měkké půdě. „Rychle...!“křikl zaklínač. „se musíme najíst, mám strašný hlad.“
„Ano, příteli, najíme se, ale nejprve dostihnem toho zloděje, jdeme!“
Vydali jsme se tedy po stopách zloděje, který nás tak sprostě okradl. Běžel jsem a doufal, že nám ten zloděj s pokladem neuteče moc daleko. „Sakra, hodil by se nám kůň, přidej trochu.“řekl jsem mému společníkovi.
„Já…uuuž….hef….nemužu.“zasýpal vedle mě běžící Mordreaud.
„Vidíš, nemáš kouřit ty zaklínačský svinstva, pak máš plíce nadranc.“ Mordreaud jen mávl rukou a běžel za mnou. „Támhle je,“zarazil jsem ho a přikrčil se.
„Ty skunku.“sykl zaklínač a vytrhl se mi. „Uáááá, vrať nám náš poklad ty zmetkuů!“ Bežel jsem za Mordreaudem a nyní mě došlo, že Sanguinar není sám. Stál na té louce a mocně se hádal s jedním mě velmi povědomým mužem.
„Bratře!“zvolal jsem„Ty žiješ!“
„Bratře!“zvolal bratr„Já žiji!“
Podali jsme si ruce, čehož chtěl využít Sanguinar k rychlému zmizení, ale to se mu nepodařilo. „Teď nám vrať poklad.“poručil jsem mu a Mordreaud otestoval palcem ostrost čepele. „Au,“sykl, když se objevila kapka krve.
Sanguinar však na nic nečekal a vyrazil doprostřed louky. Bůh ví, jak přišel k takovým hrozivým schopnostem, ale pozvedl ruce a jal se vyvolávat své poskoky a posluhovače z lesa. „Skol ho Mordreaude! Skol ho!“ ukázal jsem na něj, protože mi jako prvnímu došlo co se děje. Mordreaud však právě sbíral maliny z nedalekého keře, a proto i když se po mém zařvání vrhl na Sanguinara, bylo už pozdě. Z lesa začali vycházet stvoření s kterými se lze setkat jen v té nejhorší noční můře. Rozpoutal se boj. Pozvedl jsem paže a zvolal zaklení. Zem se roztřásla a všem kolem se podlomili kolena. „Na ně!“ volal bratr a sekal kolem sebe mečem co to šlo. Mordreaud zavířil v půlpiruetě a hbitě proplul mezi dvěma protivníky načež zakopl o kámen a spadl na Sanguinara, jenž se právě chystal vyvolat další poskoky. „Dobře Mordreaude!“ zvolal jsem, když mi na hůl sám naběhl jeden z nepřátel. „Jeden, Mordreaude! Už mám jednoho!“ „Já taky!“křikl Mordreaud, když se odvalil ze Sanguinara a proklál mečem zakrslého nepřítele.“ „Žádný zaklínačský ucho mě nepřekoná!“volal jsem ve víru boje.
Bitva trvala dlouho, ale ne moc. Nakonec jsme všechny včetně Sanguinara zabili. „Vítězství! Vítězství!“ volali jsme společně, zvedajíc nad hlavu pytel s pokladem. Nyní přišla moje chvíle, chvíle pro větu, která měla vejít do Zorhajnských dějin.
„Pánové,“otočil jsem se k Mordreaudovi a bratrovi. „Toto je velký skok pro člově…“
„Zadrž.“řekl Mordeaud a ukázal k lesu. Přicházela cizí družina, která nám musela být v patách. Bylo na nich vidět, jak lační po bohatství a naší krvi. Bylo jich víc a my byli zesláblí, věděl jsem, že tohle nedopadne dobře. Pokusil jsem se sebrat poslední duševní síly k odvážnému kouzlu a šli jsme do boje, šli jsme na smrt.
Byla to krvavá řež. Mocným psychickým kouzlem jsem ovládl mysl jednoho z nepřátel a poručil mu, aby bojoval po našem boku. A začalo se umírat. Můj bratr bojoval statečně, ale když ho cizí čepel proklála padl a rozloučil se se mnou smutným pohledem. V duchu jsem se rozplakal jako dítě, ale věděl jsem že chci žít. Nakonec jsem na bojišti zbyl jen já, Mordreaud a zkonvertovaný bojovník, který však projevil silnou psychiku a v okamžiku kdy jsem k němu byl otočen zády, mě zasáhl do ramene. Padl jsem k zemi právě vedle pytle s pokladem, na rameni jsem pocítil lepkavou krev. To však nebyl konec, jinak bych byl nebyl mohl napsat tuto legendu. Náhle mou duši zaplavil příval energie ze zřídla někde pode mnou. Ještě jsem se ohlédl na Mordreauda, který právě sváděl boj s posledním protivníkem, načež jsem přivolal zakletí a přenesl se daleko do bezpečí šikmé věže.

     Nuže a to jesti vše. V bezpečí jsem poté vyléčil své zranění. Zde jsem se také doslechl o zprávách, že Mordreaud přežil a získal poklad. Zde bych měl uvésti věci na pravou míru. Mordreaud totiž neumí příliš dobře počítat, poněvadž je ze zaklínačů jednodušších. Proto si nespočítal, že z původního pokladu mu nemalé množství ubylo. Množství těch krásných kamenů, které jsem si před únikem stačil přesypat do kapes a které si zde v šikmé věži zkoumám a obdivuji. A toto je vlastně konec mého příběhu.

                Drirr

---

Zpět na Hlavní stránku Zpět na stránku listin