Úvod

      „Život je jen hra a záleží tak jen na vašem vnímání…“zpívá se v muzikálu Tajemství od Daniela Landy a skutečně to je zajímavé dílo, které s tím, čím se zde chci zabývat, souvisí. Jak se však naše životy prolínají s herními aktivitami? Jak s nimi souvisí a proč má vůbec smysl se tím vším zabývat?

Život a hra

      Už od počátků lidstva existovala touha hrát si. Na chvíli se oprostit od problémů a oddat se soutěžení, snahám a vášni. Člověk totiž potřebuje a vždy potřeboval aktivitu, která nesouvisela s jeho civilním životem a kterou přesto mohl prožívat naplno. Dnes tomu říkáme odreagovaní. Top manažer si rád zajde po práci zahrát golf. Skladník Pepa zase zajde s kamarády na fotbal. Oba dva se potřebují odreagovat od celodenní dřiny. Oba dva potřebují pocítit radost z vítězství nebo smutek z prohry, aby si připomněli, že tyto pocity v sobě ještě mají. Ano i prohrát je občas důležité. Člověk si to neuvědomí, ale prohra je pro lidského jedince, pro jeho myšlení a pro jeho duševní rozvoj zřejmě mnohem důležitější, než výhra. Nedávno jsem slyšel o lumících. To jsou zvířata podobná veverce, jejichž hlavním smyslem života je prohrát hru nejvyšší – život. Jejich smyslem života, od určitého věku, totiž není nic jiného, než se zabít…Tím nechci nikoho nabádat k sebevraždě, pouze myslím, že člověk si může dát za cíl i prohru, když si je vědom toho, že ho prohra obohatí víc než výhra. Vždyť i takových případů je svět plný. Vezměme si třeba takové domácí hádky. To jsou totiž také takové malé dílčí hry v našem životě. Hádky mají svá nepsaná pravidla, která podvědomě všechny účastnící se strany dodržují a jejichž dodržení očekávají. Jak to souvisí s výše uvedeným? Vždyť manžel, obvykle zapálený pro hádky se svou hodnou manželkou, si může dát za cíl, nechat ji zvítězit. Dát jí za pravdu. Jistě ho to obohatí víc, než neustále dokola opakovaná pravidla hry, s cílem tu hru (hádku) vyhrát.
      Je tedy zřejmé, že hry k životu neodmyslitelně patří. Z výše napsaného je vidět, že je lze rozdělit na jakési tři pomyslné kategorie. První kategorií jsou hry umělé, tedy hry, které si uměle vytvořil člověk pro svou zábavu. Patřil by sem fotbal stejně, jako by sem patřila hra na schovávanou, stejně jako Člověče nezlob se. Tyto hry slouží k odpočinku, k zábavě a právě k odreagování (relaxaci chcete-li). Druhou skupinou her mohou být hry poznávací. Jsou založené na poznávání lidské psychiky, rozvoji lidských schopností a vlastností. Částečně souvisí s hrami umělými, neboť je také vymyslel člověk, nicméně jejich primární cíl není pobavit, nýbrž zamyslet se a třeba se v něčem zdokonalit. Domnívám se ale, že poznávací hry nevznikly úplně umělou formou, ale často simulují nějakou situaci z poslední skupiny her, a to jsou hry přirozené. Sem lze zahrnout veškeré ty malé hry s nepsanými pravidly, které prožíváme každý den. (Sem patří i ta výše zmíněná hádka) Tyto hry obvykle úzce souvisí s rituály. Často nemusí být příjemné a prohra i výhra zde nabývá už reálné podoby, která přímo ovlivní náš život. Často také není jasné co je vlastně prohra a co výhra. Ty dvě slova se tu prolínají a mohou i úplně splynout. Např. Josef každé ráno vstává do práce kterou nesnáší. Uvaří si čaj, nasnídá se, přečte si noviny a vyrazí na autobus. Na chodníku ho však srazí cyklista a Josef si zlomí ruku. Lze na to nahlížet dvěma způsoby. Výhrou je, že nebude muset několik dní do práce, kterou nenávidí. Zlomená ruka však je jistě prohrou situace, kterou Josef nazývá cesta do práce, a kterou tu nazývám přirozenou hrou. Záleží však jistě hlavně na Josefových životních hodnotách jak se k této věci postaví. Pokud je pro něho důležité jeho zdraví, vezme to jistě jako velkou prohru, pokud v něm však zvítězí pocit úlevy, že nepůjde do práce, bude se radovat… Rád bych teď poprvé připomněl předmět Herní aktivity ve skupinové dynamice a vzpomněl na hru s vyřazováním ze žebříčku hodnot. Tato hra pro mě byla zřejmě jednou z nejzajímavějších. Objevil se tam totiž velmi důležitý prvek, totiž prvek kdy se spojil typ hry umělé, poznávací a přirozené. Umělé – hra kterou vymyslel člověk nejprve ke svému pobavení, poznávací – jakou prioritu vyhodím teď (poznávám a uvědomuji si své životní hodnoty) a přirozené – teprve se ukáže v budoucnu, priority úzce souvisí s mým životem a nějak se jistě projeví.

Význam her

      Ale abych se z odbočky vrátil na hlavní kolej. Zanechám teď stranou hry přirozené a budu se zabývat umělými a poznávacími. Jaký smysl má pro člověka hrát hry? Být v kolektivu, který je stejně naladěn a má stejný zájem hrát si? A jaký smysl má, se tou problematikou zabývat? Začněme od kolébky. Už jako malé dítě máme potřebu hrát si. Naše představivost pracuje na celé obrátky, když jezdíme s náklaďákem po pískovišti, představujeme si že jsme skuteční řidiči a že vezeme písek na stavbu velkého hradu. A když nám auto vezmou, rozbrečíme se, protože jsme vytrženi ze snu. Už nejsme ti řidiči, kteří vozí písek na mohutný hrad, jsme malé ubrečené děti, které sedí na pískovišti a chce se jim čůrat. To je to zásadní, v čem vidím prospěch her. Fantazie. Ty stovky, tisíce, milióny a miliardy možných světů, které můžeme při hře navštívit, obdivovat a žít v nich své – docela jiné nebo úplně stejné životy. Každá i sebemenší hra nám totiž dává možnost rozhrnout oponu světů a nechat na chvíli tíživou realitu všedního dne za ní. Když jsme si během jedné z hodin Herní aktivity ve skupinové dynamice hráli na sochaře a utvářeli sochy a sousoší, na chvíli jsem se skutečně cítil, jako ten človíček s nějakým perlíkem v ruce a přemýšlel jsem, jaké dílo by si zasloužilo zhotovit. A to je pro mě skutečný význam hry. Vžít se do nějaké role a zpětně se podívat na sebe, jak bych v takové roli obstál. Sebereflexe je důležitá. Pomáhá nám zjistit jací jsme, když právě nesedíme za pracovním stolem. Každý by se měl snažit poznávat sebe a své možnosti a hra je k tomu pouze nástrojem. Společně s hrami mě napadá ještě jeden neméně podstatný nástroj k sebereflexi, který však s hrami může souviset více než se na první pohled zdá – umění. Umění je svým způsobem také hra. Když spisovatel nechá svého hrdinu procházet různými útrapami, aby se na konci oženil, je to přece také hra. Narativní hra spisovatele, jeho hrdiny a čtenáře. A snad až z recepce díla se spisovatel dozví nebo nedozví zda svou hru vyhrál, nebo ne.
      Pokud shrnu význam her pro člověka, dostanu se k několika bodům. Je to tedy : rozvoj a podněcování fantazie, sebereflexe, duševní i fyzický rozvoj (už tím že se povznesu nad porážku, nebo správným způsobem přijmu výhru je důležité) a v neposlední řadě samozřejmě ona obyčejná zábava – relaxace, či aktivní odpočinek. To vše jsou pro mě pádné důvody, proč se hrami zabývat a proč je dobré se jimi zabývat i z teoretického hlediska, a také proč pro mě byl seminář Herní aktivity ve skupinové dynamice podnětný.

LARP

      Mluvím-li o hrách, nemůžu prostě nezmínit mou, zřejmě nevětší zálibu, která se objevila v posledních několika letech a která si podmanila a podmaňuje stále více a více lidí po celém světě a to je LARP. Z anglického Live Action Role Playing ve volném překladu je to něco jako hraní rolí na živo formou hry. LARPy se objevili v důsledky vlny zájmu o fantasy a scifi a také jako alternativní zábava, která nabízí to nejlepší z divadla, z dobrodružných her a z historického vojenství. V principu to funguje tak, že organizátoři vytvoří imaginární svět (většinou fantasy nebo scifi, často podle známých románů) s různě propracovaným politickým systémem, ekonomickým systémem atd. a hráči v tomto imaginárním světě hrají nějaké postavy, které tam více nebo méně zapadají. Od hráčů i od organizátorů (ti hrají důležité postavy na nichž fungování LARPu stojí) se očekává důsledné hraní své postavy včetně kostýmového, ale především charakterového vybavení. LARP nabízí obrovské možnosti. Hráč může být zkoušen z mnoha aspektů. Nejedná se totiž pouze o alespoň minimální divadelní umění, ale také o mnoho jeho dalších schopností, které hra prověří. Například sebeobětování. Viděl jsem spoustu her, na kterých byli hráči hrající postavu neohroženého a nelítostného bojovníka, který za žádných okolností neutekl z boje a klidně zemřel, jen aby pomohl ostatním. Když jsme o tom večer u ohně mluvili, tvrdil jsem, že k takovému činu by každý člověk potřeboval mnoho odhodlání a vůle, a že by to dokázal jen v těch nejvypjatějších situacích, přirozeností člověka totiž bývá : přežít.
     Ale jsou to i další lidské vlastnosti, z kterých ho hra prověří v tom nejryzejším slova smyslu. Je to smysl pro čest, fair play, paměť, rétorika nebo fyzická kondice. Ano, myslím že kdyby Jaroslav Foglar žil, měl by radost, že existují takové hry, byť ve velkém nahrazují bojové skautské hry (devadesát procent skautů dnes LARPY zná a často, i když ne úplně, jimi nahradili původní skautské hry). Myslím že do budoucna se více a více budou LARPy posunovat směrem k severoevropskému stylu. Ve Finsku, Norsku či Švédsku totiž téměř úplně vypadla ona dobrodružná složka a LARPY tam jsou chápány spíše jako improvizační divadlo nebo living history (už se poměrně hojně objevuje i u nás) popřípadě living fantasy. Já bych však raději zůstal u té dobrodružné hry, protože právě ta nabízí největší možnosti, největší prostor k realizaci a je sama o sobě vizitkou člověka, který ji hraje.
      I u LARPů lze velmi dobře sledovat pozitiva a negativa. LARPy spadají do kategorie her umělých, ale často je zde možné sledovat i prvky her poznávacích. Ze všeho nejvíce je u LARPů kladen důraz na fantazii. Žádný organizátor nevytvoří dokonalé prostředí. Nepostaví na louce hrad a nesežene opravdového draka (no i když…), proto tam, kde není materiální vybavení nastupuje lidská fantazie.
      LARP je vlastně světem sám pro sebe. Svět, který má svá morální a nepsaná pravidla, má svou hierarchii, má své písně… V posledních letech houfně vznikají a scházejí se skupiny, zabývající se touto aktivitou a pokud s nějakou takovou skupinou bude rozmlouvat někdo cizí, zřejmě si po chvilce zaťuká na čelo. V naší zemi je LARP zatím spíše undergroundem. Moc se o něm nemluví, v médiích o této zábavě nenajdete povětšinou ani zmínku (výjimkou je zřejmě jediný časopis, zabývající se fantastikou – Pevnost) a při žádostech o legální pořádání těchto akcí, se organizátoři setkávají s nepochopením a s házením klacků pod nohy. I to však k této hře patří. A je to možná dobře. Vždyť kolik dobrých počinů vzniklo právě z tzv. undergroundu.

Namaluj si svůj obraz, aneb závěrem

      Je jisté, že hraní her je důležitou součástí našeho života. Pro někoho méně, pro někoho více, ale pro každého nějakým způsobem. Hra může být naším zrcadlem, ve kterém se neodrážím jen já, ale i mé pocity, mé vlastnosti, touhy a slabosti. Pro mnohé může být nevýhoda i to, že občas může do toho našeho zrcadla nahlédnout i někdo jiný. To pak máme pocit, že jsme byli okradeni, a že teď můžeme být někým a něčím ohroženi. Otázkou zůstává, zda někdy není lepší nechat do toho zrcadla nahlédnout i ty druhé. Na chvíli nebýt zatíženi strachem z nepochopení a neúspěchu. Nikdy to nejde a ani nesmí jít úplně. Některá tajemství musí zůstat pouze nám, ale to je právě na hře to krásné. Můžeme do určité míry ovlivňovat to, co se v tom našem zrcadle promítne a využívat to třeba pouze k naší zábavě, nebo když nám to nestačí, i k našemu vlastnímu rozvoji.
      A tak každý malujeme do vzduchu svůj obraz. Obraz složený z tisíců našich představ a pocitů, obraz omezený pouze naší fantazií. A ten obraz potom můžeme zase zahodit, nechat ho prostě zmizet. Já však tvrdím, že nejlepší pro nás může být jenom to, ten obraz vzít a odnést si ho domů.

FILIP APPL