Úvod

„Jsem se jistý, že když se podívám do zrcadla, neuvidím nic. Lidé mě nazývají zrcadlem, a jestli se zrcadlo dívá do zrcadla, co je k vidění?“
Andy Warhol, Filosofie Andyho Warhola (Od A k B a zase zpět)

Úvodem a o umění
      Když jsme se před necelými dvěmi lety vraceli z cest po zakarpatské Ukrajině, napadlo nás strávit ještě nějaký čas na Slovensku. Příliš jsme neváhali kam se vydat. Vždyť muzeum toho podivného umělce Andyho Warhola v Medzilaborcích bylo pouhých osmdesát kilometrů daleko.
      Vlastně se musím přiznat, že jsem od toho nejprve nic nečekal. O Andy Warholovi jsem slyšel spíše jako o nějakém mýtu, než o žijící osobnosti. Ten mýtus tvrdil, že je to takový element, spojovací prvek, který se prolínal takovými pojmy jako je reklama, móda, undergroundová hudba, nezávislý film, homosexuálové, masová kultura a – jak jinak – umění.
      K návštěvě jeho muzea jsem byl nejprve skutečně velmi skeptický. Masová kultura? Homosexuálové? Reklama? Tyhle pojmy mě trochu děsily. Nicméně to slovo umění v tom výčtu, mě provokovalo a svádělo, abych zatím nelámal hůl. Myslím, že právě ten závan něčeho nového, nějakého nového přístupu k umění přilákal k Andymu Warholovi většinu lidí. A tak se zrodil pop art. Skutečně. Až v okamžiku, kdy se o dílo a život Andyho Warhola začali zajímat lidé i z hlediska estetické hodnoty, vznikl pop art. Jinak by si pan Warhol mohl dělat reklamy, vyrábět nekonečné Marylin a Elvise a nikdo by si ho nevšiml. Ale to vlastně není nic objevného. Je to jako u každého umění. Každé umění se totiž rodí ze zájmu lidí. Rodí se v okamžiku, kdy ho někdo za umění prohlásí. Bez slova vyjadřujícího obdiv i nechuť, bez kritického článku někde vzadu na okraji novin, který říká, že je to největší omyl v dějinách umění(!), by samotné umění nemohlo vzniknout. Vzniklo kdysi dávno a vzniká stále, pokaždé když se někdo vyjádří k nové stavbě, obrazu či soše.
      Dříve než si zblízka prohlédnu některé dílo či díla Andyho Warhola, vrátím se ještě k tomu, čeho je nejvýraznější osobností, k samotnému pop artu.
Pop art
      Definovat pop art není jednoduché. Za pop art se dá označit celý úsek soudobé postmoderny či moderního realismu, jehož zrod souvisí s objevem nového smyslu pro moderní velkoměsto a urbanismus vůbec. Pokud bych měl začít samotným názvem, tak slovní spojení pop-art poprvé použil roku 1955 anglický kritik Lawrence Alloway.
      Jako skutečné originální umění to však pop art měl složitější. Pop-art (z angl. popular-art) vznikl v USA a ve Velké Británii na přelomu padesátých a šedesátých let 20.století, jako reakce na dlouhé období abstrakce (konkrétně abstraktní expresionismus) a jeho působení bylo poznamenáno třemi, zcela odlišnými, etapami vývoje. Nejprve se objevoval v oblasti reklamy, triviálních časopisů a ilustrací k science fiction. A teprve později ho lze chápat jako samostatné umění.
      Charakteristickými prostředky pop-artu je užívání kombinovaných materiálů a technik (fotografických, malířských i sochařských) a záliba v ostrých barvách užívaných moderní neonovou reklamou. Portréty převzaté z plakátů, nálepky z konzerv, barevně retušované fotografie a jejich koláže, comicsy s dobrodružnými, zábavnými či fantastickými náměty – to vše povýšil pop-art na umění. Během těchto let vývoje (od roku 1953 do úmrtí Andyho Warhola v roce 1987) se utvářel a tvaroval moderní pop art. Jako takový vznikl z nového způsobu života. Umění, kterému se většinová puritánská společnost smála. Podhoubí, jakási základna a životní styl zastánců pop artu by se snad dala přirovnat k literárním beatníkům v USA, byť tematicky spolu přeci tak docela nesouvisí.
      Andy Warhol, kdysi řekl : „Za povrchem mých obrazů a filmů a mě samotného neexistuje nic víc.“ a přesně tak vystihl podstatu postindustriální civilizace. Pop art byl ventilací této civilizace. Její ventilací, jímkou, záchodovou mísou i kritikem. Barevnost, sítotisk, výrobky masové kultury – plechovky, obaly, různé barevné variace a kombinace, koláže, komixy, to všechno jsou definice pop artu Andyho Warhola.
      Pokud se dá někdo označit za typického představitele postmodernismu, je to právě on. Když byl Andy Warhol v šedesátých letech dotázán, co si myslí o slávě, odpověděl, že by chtěl být stejně slavný jako anglická královna. A to se mu (téměř?) povedlo. Minimálně ve Francii, na Slovensku a dnes už zřejmě i v USA, kde však ještě v osmdesátých letech byl často přijímaný s velkými rozpaky.
Některá díla A. Warhola
      Dílo Andyho Warhola je velmi rozmanité. Zaměřím se na jeho umění výtvarné, byť on sám se angažoval ještě v hudbě a ve filmu.Abych prostor ještě zúžil, nebudu se zaměřovat na jeho reklamní práce, byť jsou často také velmi zajímavé. Nicméně Warholův záběr byl tak široký, že i teď je téma přiliš široké. Podívám se tedy konkrétněji pouze na některé obrazy tvořené technikou sítotisku a to konkrétně na ty, které spojuje prvek, který byl častým tématem mnoha jeho prací. Tím prvkem je smrt. Andy Warhol se denně setkával se smrtí a využíval toho i ve svém díle. Ať už to je v roce 1968, kdy na něj Valerie Solanasová spáchala atentát, který Warhol přes těžká zranění přežil, nebo během 80. let, kdy začínají umírat na AIDS jeho přátelé z gay komunity.
      Warhol tak smrt reflektuje v mnoha svých pracích. Zobrazoval ji, jak jinak, osobitě, způsobem sobě vlastním. Realistická ztvárnění sebevražd či autonehod byla dávána do kontrastu s abstraktnějšími formami zobrazování smrti; ať už v podobě lebek, nožů nebo povadlých květů.
      Jedním z jeho děl zobrazující smrt v té nejsymboličtější podobě jsou.Lebky (1976, sítotisk na papíře). Je to dílo, pro Warhola velmi typické. Z kontrastujícího pozadí, které tvoří několik rozhodně optimistických, jasných a teplých barev vystupuje šedivá lebka, jako zástupný symbol smrti, pomíjivosti, šedivé a černé prázdnoty, která střídá barevný život. Či je to snad lebka, povalující se na zkrvavené zemi? Sám Warhol přiznal, že mu v mládí, které strávil na Slovensku, rodiče vyprávěli strašidelné historky o mrtvých vojácích a kostrách lidí. Ať je to tak či tak, Warhol zde ukazuje svůj typický respekt, až strach před smrtí, ale zároveň dává najevo, že se nebojí o ní mluvit prostřednictvím svých obrazů. Na obraze se opět projevuje jakési nedbalé, přesto precizní dokreslení černou barvou, opět se ostře vyjímající na barevném pozadí. Celý obraz na první pohled nepůsobí nijak depresivně, možná spíše naopak. Přesto po chvilkovém zadívání evokuje jakési napětí, neodvratitelnost a pomíjivost.
      „Smrt – nevěřím v ni...“, řekl kdysi právě Warhol. Na téma smrti se vyjadřoval často a rád a z jeho slov byla cítit úzkost. Jeho umělecké vize a představy o lidském údělu daleko překračovaly možnost jednoznačného vyjádření. Možná proto dnes vnímáme jeho dílo tak nejednoznačně a možná snad i rozpolceně. Warholův život byl plný paradoxů, stejně tak i jeho dílo. Silné vědomí smrti jako něčeho nevyhnutelného, „extrémní citová vazba k matce na jedné straně a akceptování anonymity a mechanického charakteru sociálního jednání na druhé je typickým konfliktem, který tvoří sílu Warholova uměleckého postoje“(Ludvík Hlaváček, Katastrofy a humanismus, in.: A2).
      Se smrtí si Andy Warhol zahrával i trochu jiným způsobem. Tak například slavnou sérii různě barevných obrazů Marilyn Monroe(1962, sítotisk na papíře, viz. první strana) začal Warhol dělat jen pár hodin po její smrti. „Vše záleží na načasování.“řekl, když se ho na to zeptali. Série Marylin Monroe je naprosto typickým a zřejmě možná nejslavnějším dílem A. Warhola. Každá z několika stejných fotografií populární herecké hvězdy, je pouze jinak kolorovaná a stínovaná. Na první pohled se na obrazech téměř nic nemění, ve skutečnosti však každé zbarvení dává tváři trochu jiný výraz a atmosféru. Warhol tak člověka nutí dívat se na jeho obrazy pečlivěji, vnímat každý odstín barvy a hlavně co je nejdůležitější – zapojit fantazii. Takových portrétů udělal Warhol mnoho, včetně například ve své době skandálního portrétu Mao Ce´Tunga nebo Elvise Presleyho. Tímto způsobem zpracovával například i zvířata nebo svoje autoportréty.
      Další díla, která jsou úzce spjatá se smrti jsou Elektrická křesla (1971, sítotisk na papíře;). Warhol zde opět předvádí svou neotřelost, byť v trochu děsivém nádechu. Zobrazuje symbol smrti a umírání, jako něco obyčejného, něco co se dá vyjádřit tisíci způsoby. Zahrává si s lidskou myslí, když jednou elektrické křeslo zobrazí v tísnivých až depresivních barvách, aby nám to jinde předvedl v barvách příjemných a uklidňujících. Warhol si tak nepokrytě pohrává s vnímáním těch, co se na jeho obrazy dívají. Dává tak najevo, jak je lidská mysl snadno ovlivnitelná pouhou změnou barvy, jak se orientujeme víc tím co vidíme navenek, co na nás evidentně působí, než tím, co je skutečné. I takový je pop art. Ukazuje obyčejné věci neobyčejným způsobem.
      Dalším dílem, které tématický úzce souvisí se smrtí je Green Car Crash (Green Burning Car I - Zelené hořící auto I, vlevo). Pásmo stejné automobilové nehody, pouze s jiným podílem černé barvy, či se záběrem jiné části hořícího vraku, to celé kolorované zelenou barvou, je jeden z nejslavnějších děl Andyho Warhola. Z díla je cítit jakási obyčejnost situace – něco, s čím se setkáváme ve zprávách denně. Ovšem přesto cítíme naléhavost, lehké mrazení a tušení nějakého záměru. A skutečně. Různé nehody a katastrofy Warhol zaznamenával velmi rád. Mnohými byl kvůli tomu obviňován z bezcitnosti a lhostejností nad lidským utrpením. To však není pravda. Warhol ukazoval tyto hrůzné výjevy lidského života jen proto, aby zvýraznil jejich děsivost a donutil lidi zamyslet se nad podstatou věci. Nepřijímat to jako něco obyčejného, ale přemýšlet o tom proč se něco takového děje a zda se to skutečně dít musí, zda tomu nelze nijak zabránit. Smrt pro něj byla něco neobyčejného a právě proto ji ukazoval prostřednictvím svých „obyčejnch“ obrazů. Během svého života byl Warhol aktivním pomocníkem v boji proti zákeřné chorobě AIDS, sám byl však proslulý až panickým strachem z nakažení touto nemocí.
      Dílo Green Car Cash má v dnešní době obrovskou finanční hodnotu, z Warholových děl zřejmě největší. Naposledy byl prodán v květnu roku 2007 v aukční síni Christie's v New Yorku za téměř 72 milionů dolarů a stal se z něho tak devátý nejdražší obraz světa…
Technika A. Warhola
      Andy Warhol svoje obrazy nemaloval. Základem jeho děl byla fotografie, která se stávala obrazem, reprodukovala se na plátno a vybarvila. Nešlo o žádnou původní kresbu, už od začátku existovala reprodukce. Jeho obrazy se vyráběly v masovém měřítku. Teoreticky byly vytvářeny umělcem, ale ne vždy. Sám Andy kolikrát požádal někoho ze svých pomocníků, aby obraz podepsal. Factory – dílna, kde Warhol se svými kolegy pracoval byla sama o sobě ztělesněním jeho filosofie. Bylo to místo, kde měla mechanická reprodukce přednost před individualitou a originalitou jednotlivce, místo kde kreslení obalů na kečupy mělo naprosto stejný význam jako seriozní malba umělce. Úkolem umění tam nebylo duševní (psychické) či emocionální spojení se světem, ale dávalo možnost vyprázdnit hlavu od všech myšlenek a pocitů.
      Warhol byl často mnoha světovými kritiky zpochybňován, ale v průběhu let nacházel stále více a více obdivovatelů. V dnešní době jsou odborníci rozděleni do dvou táborů – Na ty, kteří Warhola obdivují a mluví o jeho díle jako o kvalitním a plnohodnotném moderním umění, a druzí, kteří nedokážou pochopit jak může být ceněna tvorba, která vychází z masové populární sféry a ani se nesnaží o přiblížení se nějakým klasickým vzorům, nýbrž jde si sama svou cestou. Kritiky a vůbec všemi, co patří do první kategorie je na Warholově díle vyzdvihována z hlediska estetické kvality pádná a jistá kresba, působivý kolorit a energické a citlivé zásahy do grafické techniky (hlavně u děl Elektrická křesla, Květiny a další).
Závěrem
      Smrt a úzkost, elegance a krása. Warhol se nebál protikladů. Nebál se uchopovat neuchopitelné. Jisté je také to, že pro mnohé byl a je mnohem lepším obchodníkem než umělcem. Obchod, peníze, sláva a pozlátko. Tyto přirovnání používají jeho odpůrci. Osobně si myslím, že se v osobnosti Andyho Warhola spojilo obojí. Obchod, smrt, sláva, úzkost. To všechno se v jeho díle mísí a vytváří tak něco nového. Něco, co vychází z prostředí ve kterém žijeme ať chceme nebo ne. Žijeme v postmoderní společnosti a Andy Warhol se tento fakt nebál zvýrazňovat a pojmenovávat.
      Takový byl tedy pan Andy Warhol a jeho dílo. Zemřel v roce 1987 po banální operaci žlučníku.

FILIP APPL