Marně pláču nocí,
marně křičím do ticha.
Beznaděj mnou cloumá.
Opuštěná v světle,
V noci živá,
Zmítám se na pokraji propasti
Na jejíž dno nelze dopadnout.
A beznaděj mě ubíjí.
Ticho křídel motýlů
Mě ničí vlastním křikem.
Mé slzy se tříští
O vzduch pode mnou,
Zdrceny sobectvím světa.
A beznaděj mě ubíjí,
A nevím proč dál žít.
Tlukot srdce slábne
V nářku opuštěných hvězd.
Spirála měsíčního světla
Cinká o kosti v mém těle.
marně křičím do ticha.
Beznaděj mnou cloumá.
Opuštěná v světle,
V noci živá,
Zmítám se na pokraji propasti
Na jejíž dno nelze dopadnout.
A beznaděj mě ubíjí.
Ticho křídel motýlů
Mě ničí vlastním křikem.
Mé slzy se tříští
O vzduch pode mnou,
Zdrceny sobectvím světa.
A beznaděj mě ubíjí,
A nevím proč dál žít.
Tlukot srdce slábne
V nářku opuštěných hvězd.
Spirála měsíčního světla
Cinká o kosti v mém těle.
A beznaděj mě ubíjí.
Ztracená láska, sama,
Bloudí mezi lidmi.
Marně prosí o slitování,
Když nikdo se k ní nezná.
Dech můj slábne, zaniká
V temnu lidských myšlenek
A beznaděj mě ubíjí.
Démoni dávných časů
se vlévají do žil vyvoleným.
Já sama, s duší víly noci,
marně hledám soucit lidí.
Krev opouští mé tělo
a tříští se o prázdno
V lidských duších.
Beznaděj mě ubíjí,
když poslední z živých,
Ne však z lidí již,
umírám.
Mé slzy kanou
Do toku stříbrných duší,
Barví se světlem mé krve
a zmírají,
S mým posledním vydechnutím.
Beznaděj mnou cloumá.
Záblesk světla
Ve vyděšených zorničkách
Zoufalých očí,
A mrazivé teplo
šeříkově černé tmy.
Úja
