Recenze na knihu Pán prstenů v Rudém Právu z roku 1977
„Jen dvě věci jsou nekonečné - vesmír a lidská hloupost.
Tím prvním si ovšem nejsem tak jist.“
ALBERT EINSTEIN
Dal jsem si do pusy cigaretu a pak mi došlo, že si ji nemám čím zapálit. Vzdal jsem to. Hledat tady nějakej oheň bylo jako hledat – sakra jako hledat co? Zdá se mi to, nebo mi paměť vypovídá službu? Copak jsem už úplně zmagořil? Koukal jsem na ten papír v pravý a propisku v levý ruce a přemejšlel jak začít. Nebylo to lehký. Vždyť já sakra nejsem žádnej spisovatel.
Můj příběh začíná ve vězení v Cienfuegos na Kubě, kde jsem seděl už dva měsíce. Možná hned na úvod čekáte nějakej drastickej popis toho, jak nelidsky tam se mnou zacházeli, ale budu vás muset zklamat. Přesto, že americká vláda vesele vypráví historky o tom, jak nás - americký vězně - tady na Kubě strašlivě mučí, musím říct že skutečnost je vlastně opačná. Za svůj život jsem poznal už řadu kriminálů, ale tahle basa bylo zatím to nejlepší. Pokoje tady byly po dvou. A záměrně jsem napsal slovo pokoje, protože slovo cela by bylo příliš tvrdý. Postele tady byly čistě povlečený, záchod relativně čistej a pohyb po lochu byl přes den vcelku neomezenej. No prostě normální vězeňskej ráj. Dokonce i ty lidi tady byly docela v pohodě.
Poměrně dost jsem se tu dal dohromady se dvěma z nich. První byl mladíček jménem Raul Fabio Mendoza. Původem odněkud z Bolívie - menší snědej typ, připomínal mi jednoho fotbalistu z konce dvacátýho století. Trávil jsem s nim tady v base docela dost času. Tenhleten Raul byl totiž mistr v kartách. Hráli jsme vždycky, jak jinak, o cigarety a nějakou dobu mi trvalo než jsem pochopil, že hrát s Raulem karty, znamená nemít týden co kouřit. Takže jsem od jistý doby s Raulem nehrál karty. Ten druhej maník, o kterym se musim zmínit, se jmenuje Joachym Prittz. Neptejte se mě co to je za jméno, on nám to totiž nikdy neřekl. Osobně bych typoval, že je nějaká árijská rasa. Prostě vysokej udělanej blonďák, chápete co tim myslim. Musim však zároveň dodat, že na chlapa s takovouhle vyzáží byl až nechutně chytrej. Pro každou situaci měl po ruce nějakej citát nebo úryvek z knížky, kterej řekl a my ostatní na něj valili oči, jak na díru do hajzlu. Občas nás tim nevýslovně sral a výsledkem bylo, že po každym jeho projevu inteligence jsem mu na oplátku sdělil několik španělských nadávek, co jsem se za tu dobu v kubánský base naučil. Nakonec vám něco musim říct o Tomym. Tomy byl vyhublej, mlčenlivej kluk s ještě trochu poďobanym obličejem a kaštanovýma kudrnatýma vlasama. Měl smůlu. Přidal se ke mně náhodou ve špatnou dobu na špatnym místě a tak nás oba dopravili hezky první třídou právě sem. Nikdy mi to nevyčítal, ačkoliv jsme oba věděli, že náš pobyt v tomhle lochu je jen a jen moje vina. Pocházel z Čech a já vždycky přemýšlel jestli to je v Asii nebo v Evropě, nebo jestli si to nakonec vlastně nevymyslel. Měl jsem ho vždycky tak trochu za blázna. Moc nemluvil a když mluvil, bylo to vždycky tou nejkratší možnou formou. Nikdy se mi nesvěřil s tím…on se mi vlastně nikdy s ničím nesvěřil. Přesto jsme to spolu už nějakej čas táhli. Bylo to zajímavý spojení. Já mluvil a on poslouchal. Prostě dvojka k pohledání.
To o čem chci ale psát začíná ve chvíli, kdy si nás ředitel věznice nechal nastoupit na udusanym a zaprášenym nádvoří pěkně do řady. Tenhle nepříjemnej chlápek se jmenoval Peréz a vypadal jako hodně opálený prase s holou hlavou a upjatou kravatou. Občas se procházel se dvěma strážnýma mezi vězněma a kontroloval co dělaj, jestli se nervou a tak. Prostě typickej ředitel kubánskýho lochu.
Ještě předtím než napíšu co se dělo dál, bych rád prozradil něco malýho a nepodstatnýho i o sobě. Jmenuju se John. Jo, jasně - typický americký jméno. Narodil jsem se ve Washingtonu. Bylo to tenkrát, kdy James Carpenter jako první přistál na Marsu a celej svět seděl u televize a hltal ty jeho památný slova,jak burákový máslo. Kdyby chudák James věděl co tim nastartoval, asi by držel hubu. Netrvalo totiž ani deset let a na Marsu začala naše vláda budovat první kolonii. Byla to doba pokroků a zázraků. Doba, kdy vesmír přestal být nedostupným a tajemným místem.Na měsíci bylo už dávno postavený malý město, hrdě nesoucí jméno Neila Armstronga, a to i se dvěma hotely pro vesmírný turisty. V burze se daly dokonce za obrovský peníze koupit i měsíční parcely. A hlavouni vida, že vesmír skýtá neomezené možnosti, začali se hádat o to, kdo má větší právo kolonizovat Mars. Spojený státy to samozřejmě nemohly prohrát, a tak spojily svoje síly s druhou nejmocnější zemí - Čínou, a začali s výstavbou Archy, jak nazvali první kolonii na Marsu. Vyrůstal jsem v ne úplně normální rodině. Moje matka tak trochu šlapala a táta tak trochu kradl a já, když jsem v patnácti přemejšlel co dál dělat, jsem se rozhodl bejt raději po tátovi než po mámě. Do lochu jsem se poprvý dostal v osmnácti. Bylo to za krádež auta, ale já měl tu smůlu, že když jsem vesele ujížděl s tou krásnou novou károu, tak poblíž zabili jednoho pumpaře. Policajti hledali někoho, komu by to mohli přišít a já vyhrál. Dostal jsem čtrnáct let. V tu dobu prezident Steve W. Murphy spustil ten svůj slavný PVZV – Program Vesmírného Zařazení Vězňů. Jasně, objevily se pochyby, vlastně tomu moc lidí nevěřilo a vyrojilo se spoustu demonstrací, ale potom co se dostavily první úspěchy (o neúspěších nikdo pak už nemluvil) si to začaly chválit jak vlády, tak veřejnost a Murphyho zvolili podruhý prezidentem. Tehdy si nás ředitel Washingtonský federální věznice nechal nastoupit a začal mávat těma papírama. A mluvil o tom že v případě úspěšnýho zapojení do programu a plnění všech úkonů co to obnášelo, nám může zkrátit trest až na třetinu, nebo nám ho dokonce úplně prominout. Byl jsem mladej a tohle pro mě bylo jako boží dar. Byl jsem první kdo se přihlásil. A ten ředitel začal něco mlet o morálce a takový blbosti, až mě nakonec mě poslali na nějakou vojenskou základnu, kde mi udělali pár testů, oblíkli divný bílý hadry, posadili s několika dalšíma do toho velkýho bílýho letadla a vystřelili do vesmíru. Řeknu vám, nikdo nemá ani potuchy jak to v tom vesmíru vypadá. A nikdo nemá ani potuchy co je to Mars. Jako malej jsem viděl nějakej starej film s jednim bejvalym prezidentem v hlavní roli, o chlápkovi, co se dostane na Mars. V tom filmu byla ta planeta tak barevná a zábavná, ale skutečnost je jiná. Je to hnus. Hnus a peklo. Prvních pár dní mi bylo furt špatně a když jsem se konečně, podle slov toho doktora co pak umřel, aklimatizoval, dali mi takovej speciální oblek, speciální boty a poslali mě s ostatníma ven, vztyčovat velký těžký tyče. Nebylo to úplně bezpečný. V tom rudym pekle bylo kolem mínus čtyřiceti, každou chvíli zuřily písečný bouře a to nemluvim o tom, že jste prostě kdykoliv mohli exnout jen tak, z ničeho. Jo, co se lidi tam dole na zemi nikdy nedověděli bylo, že při týhle práci dost kluků zařvalo nehezkou smrtí. Já měl štěstí. Po nějakym čase mi řekli, že jsem tu už maximální možnou dobu a že mě přijeli vystřídat. A tak místo nás zbylých přivezli další partu vyděšenejch kluků a my jeli tou bílou vesmírnou kocábkou domů. Další události už byly rychlý. Pustili mě z vězení, jenže já jsem od přírody průserář, a tak jsem tam byl do roka zpátky. Jakmile zjistili že už mam zkušenosti s prací ve vesmíru a že už je to rok co jsem se vrátil, dali mi opět vybrat. Situace se opakovala. Jen s tim rozdílem, že tentokrát jsem na Marsu na ty vztyčený tyče připevňoval takový zvláštní hadičky a kopal do země metr hluboký díry. Od tý chvíle co jsem se poprvé přihlásil na PVZV do teď, jsem byl na Marsu celkem šestkrát. Šestkrát a vždycky jsem se vrátil v pořádku. Spousta kluků takový štěstí nemělo. Bylo jich jen pár co přežili víc jak pět pobytů (tak jsme tomu říkali – pobyty). A nám veteránům začali v televizi říkat vesmírní žoldáci. Na Marsu mezitím začaly vznikat další kolonie. Svou část si vykřičelo Rusko, Anglie, Francie, Japonsko, od americký základny se odtrhla i Čína a všichni začali horečně pracovat na tom, aby člověk mohl na rudý planetě zůstat dýl, než ty pitomý tři měsíce, aniž by dostal mozkovou mrtvici a umřel. Dokonce se objevily i první nelegální výlety na Mars. Bohatí a vlivní soukromníci začali na Marsu potají stavět své stanice a začal tak kvést i černý obchod a korupce. A žádná vláda neměla dost prostředků aby tomu zamezila. Takový byl svět. Takový je svět - léta páně 2092. A mně je už hrozivých 42 let.
A jak jsem tak o tomhle všem přemýšlel, když si nás ten prasečí ředitel Cienfuegoský věznice zkoumavě jednoho po druhym prohlížel, přepadl mě pocit deja-vu. Ten ředitel se totiž zastavil přede mnou a před očima mi zamával nějakýma papírama.
„Jak může mít někdo tak podělaný jméno, Johne Abrahame Keewe,“řekl slušnou angličtinou. Podíval jsem se do těch jeho malých hnědých očí, který si mě zlostně prohlížely. „Nevím pane, mý rodiče asi neměli moc fantazie.“
Okolostojící vězni, kteří rozuměli anglicky se hlasitě rozesmáli.
„Však oni vás ty srandičky přejdou Keewe, někdo si s váma chce promluvit.“
Dodal prasečí hlava a pokynul mi k odchodu.
***
„Jmenuji se Truman, Stanley Truman, a chci si s vámi promluvit,“oznámil mi ten muž. Nebyl to rozený Američan, jeho přízvuk odkazoval někam na jih. Mohlo mu být tak padesát. Krátký vlasy mu už začínaly lehce šedivět, kolem očí se rýsovaly vrásky, dodávající jeho obličeji přísnej výraz. Seděl v křesle kanceláře ředitele Peréze a pohrával si se zdobenou mosaznou holí. Na kolenou měl bílý kubánský klobouk.
„Vy jste jeden z těch lidí,“utrousil jsem při pohledu na jeho upravený zjev. „co i na hajzl jezdí limuzínou že?“
Usmál se. Velmi pomalu a upřímně.
„Bylo mi řečeno, že nejste zrovna vybíravý, co se mluvy týče, pane Keewe. Nicméně abych odpověděl na vaši otázku – Ano, jsem docela bohatý, i když v mém světě je bohatství velmi relativní pojem.“
Chvíli čekal zda na to zareaguji, ale marně. Tikot hodin rušil jinak dokonalé ticho v útulné pracovně. Přemýšlel jsem, že ten chlápek musí bejt fakt nechutně bohatej, když i takovej maník jako je Peréz mu poslušně vyklidil kancl.
„Mám pro vás práci pane Keewe. Jak již zřejmě tušíte jedná se o práci na planetě Mars. A za tuhle práci, pokud ji pro mě úspěšně vykonáte, jsem ochotný dát vám tři miliony dolarů, abyste už nikdy nemusel do vězení.“
„Na Mars už se mi nechce…“ušklíbl jsem se. „Je tam na mě trochu – hm…zima.“
„Pane Keewe, teď mě velmi dobře poslouchejte. Já potřebuju člověka, který ví jak to tam chodí. Chci člověka, který už tam mnohokrát byl a pokaždé vyvázl se zdravou kůží. Chci toho nejlepšího vesmírného žoldáka, pane Keewe, a tím jste vy.“
„A proč si neřeknete nějaký organizaci? Po celym světě je spousta dobrejch borců. U mě jste asi na špatný adrese, protože já jsem se nikdy nenechal…“
„Ne? Pane Keewe, před čtyřmi lety jste se vrátil z výzkumné mise, na kterou si vás najal pan Stadford Gate. A myslím si, že tam nešlo pouze o vztyčování vyměřovacích tyčí, že ne pane Keewe? Bohužel to tenkrát úplně nevyšlo, a tak vás zase strčili do vězení, nemám pravdu?“
Něco se ve mně vzbouřilo a já najednou pocítil obrovskou chuť tomu bohatýmu namyšlenýmu chlápkovi rozmlátit nos novou lesklou dotykovou deskou, co měl Peréz na stole.
„O Gatově misi nic nevíte,“utrousil jsem mezi zuby. „Stala se tam nehoda…“
„Vím co se tam stalo a taky vím, že nic z toho nebyla vaše vina. Jak vidíte, jsem docela dobře informován. Spolu s vámi na Mars pojede ještě několik dalších mužů, kteří…“
„Kolik že jste to říkal?“
„Hm, myslím že čtyři miliony dolarů vám pomohou ve vašem rozhodování, pane Keewe. Je to moje poslední nabídka.“
Mozek mi zakřičel, že umlátit čtyři miliony dolarů dotykovou deskou by bylo přinejmenším dost hloupé. Ještě chvíli jsem dělal že se rozmýšlím a nakonec jsem kývnul.
„Dobře, pane velkotovárníku...vyhrál jste. Vaše prachy za to stojej, ale mám jednu podmínku…“
A ten starej, prachatej chlap s kloboukem a holí, se napodruhé velmi pomalu a velmi upřímně usmál.
***
„Deset, devět, osm,…“ strašil nás v uchu odpočet operátora v řídícim středisku. Seděl jsem v cestovní kabině malýho, bílýho raketoplánu (opět) a skrz hledí přilby se vesele zubil na Tomyho, Raula a Prittze. Kupodivu nikdo z nich nevypadal vystrašeně, ani nejevil známky nevolnosti.
„Vy šmejdi, vy už jste taky někdy letěli, že jo?“ zakřičel jsem. V uších mi zašuměl smích. „Nemusíš vědět všechno Johne!“zakřičel Prittz a ukázal mi zvednutý palec. Dokonce i Tommy se usmál a zaťukal si ze strany na helmu. Zato Raul mě snad ani nevnímal. U něho jsem si byl celkem jistý, že nikdy předtím neletěl. Celou dobu byl jako v sedmym nebi a na ten start se šíleně těšil. Na základně, kam nás odvezli si celé ty dva týdny, den co den, nad svou postelí vylepoval nový a nový fotografie a novinový články o Marsu a pořád o nich mluvil. Poslední část archy hotová! Korupce na ministerstvu pro vesmír! PVZV slaví dvacet čtyři let! Carpentrovi chlapci - vesmírní žoldáci z Oklahomy, jací jsou? A další a další titulky zaplňovaly stěnu nad jeho lůžkem. Osobně jsem čekal, že až dojde na věc, zbledne a začne si zvracet do skafandru, jako většina nováčků. O to větší bylo mý překvapení, protože teď, když se dočkal, si to evidentně vychutnával plnými doušky.
„Start,“zařval mi operátor do uší a kabina se roztřásla. Kdybych vám měl popsat jak asi vypadá takový start raketoplánu, přirovnám to k horský dráze. Znáte takovej ten pocit, ten okamžik, kdy jste na vrcholku horský dráhy, na tom nejvyšším místě a před váma je obrovskej sešup dolu. Ale vy se na okamžik, jakoby jen na zlomek vteřiny zastavíte. To je to nejintenzivnější co na horský dráze můžete zažít. A teď si to vynásobte stovkou. Tak to je start raketoplánu. Vyletěli jsme vzhůru do nebe, a potom do vesmíru a potom k Marsu. Bohužel jsme nemohli mít žádnej výhled ven, čehož nejvíc litoval právě Raul, kterej se těšil jak se podívá dolu na tu modrou planetu za náma a místo toho teď trochu zklamaně seděl v popruzích a pískal si nějakou starou bolivijskou písničku do rachotu motorů kdesi pod náma. A když se to ohlušující burácení trochu zklidnilo, ve sluchátcích to zaprskalo a ozval se starý známý hlas našeho chlebodárce Trumana.
„Jak to vypadá hoši? Všechno v pohodě?“
„Vlastně ne, šéfe, Raul by se chtěl dívat z okna, tak jestli byste nám ho tu sem na cestu zpátky nemohli přistavět.“
Chvíli to prskalo, ale pak se opět ozval Trumanův hlas. „To asi nepůjde Keewe, raději si zopakujte pravidla.“
„No jo no jo, mise je přísně tajná, já jsem velitel skupiny, můj velitel který nám vysvětlí cíl mise bude doktorka Bradleyová, která už je na základně celá nadržená na náš přílet, ok?“
„Ok Keewe a nezapomeňte, pokud se vám to povede, budete milionáři.“
Po těchto slovech se spojení přerušilo.
„To si piš že nezapomenem, ty starej parchante,“zakřičel jsem radostně a zaposlouchal se opět do temného burácení motorů.
***
Přistání proběhlo tak hladce, že jsem byl chvíli přesvědčenej že se něco vážnýho stalo. Pokaždé, když jsem byl znova a znova na Marsu, žasnul jsem, jak dalece za ten krátkej čas technologie pokročila.“ První přistání na Marsu bylo bolestivý a po celou dobu toho proklatýho manévru jsem myslel, že je taky moje poslední. S každým dalším přistáním se to ale zlepšovalo. Nový tepelný štíty, laserový brzdy, plazmový tlumiče a kdo ví jaký všechny krámy. V tomhle se vyznal Tomy. Po cestě se najednou rozpovídal tak vehementně, až jsem se ho musel zeptat, jestli mu nic není. Najednou začal vykládat o těch všech vynálezech a vylepšovácích, až jsme z toho všichni usnuli a on nakonec taky. Celej Tomy, nikdy se s ničim nesvěřil. Když piloti dokončili všechny bezpečnostní přistávací a připojovací procedůry, někde nad hlavou nám to zasyčelo a popruhy se automaticky uvolnily. Trumanova výzkumná stanice byla poměrně velká. Bylo to pro mě jen další utvrzení v tom, že někteří lidi na světě jsou už tolik bohatí, že by si mohli koupit i lecjaký stát. Vylezli jsme podle pokynů malym průlezem nad našima hlavama a vysoukali se bezpečnostním tunelem, ve kterym přímo zuřivě blikaly zelený světla. Před náma se otevřely šedivý dveře a my vstoupili do malý komory, ve který to na nás začalo prskat nějakou nažloutlou páru. V tu chvíli se dveře za náma zavřely a ty před náma pomalu otevřely a my kráčeli do další očistný procedůry kde nám kovovej hlas přikázal sundat skafandry. V poslední komoře na nás začal foukat pro změnu fialovej kouř a nad hlavou se rozsvítilo zelený světlo. A ve dveřích, který se najednou otevřely, na nás už čekali dva příjemní pánové v bílých kombinézách s modrym T na prsou, kteří nás hned trochu přidrželi (z těch všech procedur se nám docela zamotala hlava) a pomalu nás vedli úzkou, mléčně bílou chodbou do našeho pokoje. Nejhůř Mars zapůsobil na Tomyho. Ještě než jsme došli do pokoje, tak se pozvracel a ti dva co nás odváděli se jen usmáli a na jeho omluvy odpovídali slovy : „To se stane skoro každému.“ Pokoj nebyl sice nic extra, ale i přesto by americká vláda zřejmě pukla závistí. Po chvíli dusného ticha, ve kterém jsme si prohlíželi jeho skromné bílé vybavení a nenápadně přemáhali nevolnost, nám jeden z těch uniformovaných chlapíků oznámil, abychom ho následovali do laboratoře, nahlásit se doktorce Bradleyové. Najednou se nálada zlepšila a i Tomyho obličej už nebyl zase tak úplně zelený.
„Co myslíš Raule, jaká bude?“šťouchnul jsem loktem do bolivijce. Ten se ušklíbl a v hnědých očích se šibalsky zablýsklo „Chlape, podle mě je to ta nejdokonalejší ženská pod sluncem, a o to se klidně vsadim. Říkám ti, dokonalý nohy, dokonalej zadek, dokonalý ko-“ přestal, když ucítil na zátylku pohled jednoho z jejich průvodců. Prittz se na něho zkoumavě zadíval a pohrdavě při tom pohodil zlatou hřívou svých vlasů. „Raule, jsi nenapravitelný sexista. Krása žen se nám líbí právě jen proto, že má své kazy, to si pamatuj. A navíc…kdo je tady modrookej blonďák…hm?“
Raul, já a nakonec i Tomy jsme se rozchechtali na celý kolo.
Doktorka Bradleyová nebyla sice ta nejdokonalejší ženská pod sluncem, ale rozhodně bych si vsadil že to byla ta nejdokonalejší ženská na Marsu. Blond vlasy stažený do culíku, bílej plášť a pod nim štíhlá postava s poprsím nacpaným v béžový blůzce, který mě od tý chvíle začalo zoufale a nezadržitelně hypnotizovat.
Z poměrně prostorný místnosti osvětlený pro změnu bílýma zářivkami (vážně nechápu proč v tom vesmíru musí bejt vždycky všechno tak odporně bílý. Jakoby snad ani ti vesmírní architekti co tyhle stanice a základny vymejšlej, neměli kapku fantazie), vedlo několik dveří s nápisy LB1, LB2, LB3 a WC. Trochu jsem se tomu zasmál, ale můj pohled celkem rychle zase skončil na výstřihu doktorky Bradleyové. Tentokrát si toho všimla.
„Až odtrhnete oči od mého, myslím si, docela decentního dekoltu, tak bychom s dovolením přešli k věci.“ Její hlas nebyl zdaleka tak milý jako její zevnějšek. Raul se oplzle zachechtal. „Mluvíte s chlapama, který byli docela dlouho v base, slečno Bradleyová,“rychle jsem se snažil zachránit první dojem. „Nemůžete se nám divit že-„
„Pane Keewe, nezajímá mě odkud jste nebo co jste dělali předtím, důležité je, co budete dělat teď. Tak můžeme přistoupit k věci?“
Tomy si tlumeně odkašlal a neklidně se zavrtěl na nepohodlné židli. Rozpačitě jsem tedy přikývl a doktorka zapnula dotykovou obrazovku na stěně před námi. Objevila se digitální mapa okolí základny. Žlutý křížek vyznačoval zřejmě místo, kde začneme stavět.
„Právě teď se nacházíme kousek od Valles Marineris,“začala doktorka s výkladem, „což je téměř pět tisíc kilometrů dlouhý a asi šest kilometrů hluboký systém kaňonů. Zanedlouho se společně s doktory Johnsonem a Cavem, kteří jsou momentálně v terénu, vypravíte na toto místo,“poklepala na žlutý křížek. Teprve teď mi došlo, že to místo je právě na okraji té černé čáry, kterou Bradleyová nazvala kaňonem, a ještě k tomu navíc kdesi v horách.
„Ehm, slečno-doktorko Bradleyová,“rozhodl jsem se ozvat. „To budeme stavět vysokohorskou chatu nebo co?“
„Stavět? Nikdo neříkal nic o stavění, nechcete mě raději nechat domluvit?“
Polknul jsem nadávku, která se mi drala na jazyk a křečovitě se usmál.
„Sondy zjistily, že tohle místo je v jeskyni, která vede až odsud,“ukázala na mnohem bližší bod v místě, kde pohoří začínalo. Váš úkol je jasný : Dopravit vybavení na místo označené křížkem a začít, za dohledu Johnsona a Cave, s těžbou.“
Nastalo ticho. Jeden z okolostojících vědců si nervozně odkašlal.
„S těžbou?“ zeptal se velmi pomalu Raul. Prittz se na mě udiveně zadíval. Tomy si nervozně pohrával s tužkou, kterou našel na stole.
Doktorka vypnula dotykovku a vylovila z kapsy pláště černý kámen, velký asi jako lidská pěst a hodila mi ho.“
Chvíli se bavila našim ohromením a v koutcích jí cukaly záblesky smíchu.
„Ano, jistě jste pochopili, že tohle nebude obyčejné železo. Ta hornina je neobyčejně lehká a přitom neobyčejně pevná, dá se říci, že je pevnější, než všechny dosud známé kovy. Jistě si všichni umíte představit, jakou takový kov bude mít cenu na Zemi.
„Čtyři miliony dolarů,“zašeptal jsem. Tentokrát už se doktorka zasmála nahlas a ukázala tak řadu krásně bílých zubů. „Ano, konkrétně pro vás,“řekla. „Ale pro pana Trumana to budou peníze mnohem mnohem závratnější…Nějaké dotazy?“
Tomy pomalu zvedl ruku a upřeně se doktorce zahleděl do očí . „Ehm…a…no, čim to budeme kutat, když je to tak tvrdý?“
„Tím nejtvrdším co máme – diamantovými vrtáky. Máme vyzkoušené, že za určitých podmínek dokáží navrtat i tuto horninu. Nějaký další dotaz?“
Tomy udiveně zavrtěl hlavou a opět zvedl ruku.
„A,mno – z tý mapy jsem usoudil, že to není úplně blízko, jak dlouho tam trvá cesta a jak dlouho tam budem muset bejt?“
„Doktoři Johnson a Cave vás tam zavezou, takže cesta nepotrvá ani hodinu…“
„Zavezou?“ podivil se Prittz. „jak zavezou?“
„Doktorka jeho dotaz nechala bez povšimnutí. „Strávíte tam čtyři hodiny,“pokračovala. „ pak se musíte neprodleně vrátit. Kyslík ve skafandrech vám vystačí maximálně na deset hodin, při práci na osm. Po osmi hodinách venku se navíc rapidně zvyšuje riziko mozkové mrtvice nebo zástavy srdce. A ještě jednu věc jsem vám chtěla sdělit pánové.“
Doktorka si pomalu prohlížela naše zaražené obličeje.
„Ani jeden nejste můj tip.“
***
Doktor Johnson byl asi čtyřicetiletý nerudný muž s černým knírkem pod ostrým supím nosem. Jeho černý oči bodaly jako dvě jehličky a každou větu nikdy nezapomněl doplnit nějakou nadávkou nebo alespoň štiplavou poznámkou. Zato doktor Cave byl jeho pravej opak. Uhlazený, vysoký muž, džentlemanskýho chování a vytříbenýho jazyka. Nikdy se nenechal vytočit a z nás k němu měl nejblíž jak jinak – Prittz.
K jeskyni pro první náklad rudy, kterou jsem si pracovně nazval Marsium, jsme měli vyrazit za tři dny. Zbývalo tak spoustu času Prittzovi na chytré rozhovory s doktorem Cavem a Tomymu na zkoumání všech vymožeností a technických zázraků, kterých byla základna plná. Průvodcem mu byl jeden z mužů, kteří nás prvního dne uvítali, od Tomyho jsem se dozvěděl, že se jmenuje Anton, že je původem z Ukrajiny, a že je to překvapivě technický inženýr.
Raul mě ovšem překvapil ze všech nejvíc. Hned druhý den po našem příjezdu už nespal s námi v pokoji, a když jsem se ho zeptal, kde byl v noci, jen se blaženě protáhl a řekl něco v tom smyslu, že se ženskýma se to musí umět. Tohle jsem nechápal. Raul byl z nás ten největší hrubián a neotesanec. Na první pohled jím všechny ženský pohrdaly a jeho sexuální narážky přecházely většinou jen pohrdavým pohledem. Jenže ve skutečnosti to byl právě Raul, kdo měl na ženský největší kliku. Ostatně se to ukázalo i tady. A to navzdory všem projevům odporu, které nám doktorka od našeho příjezdu dávala okázale najevo. Od tý chvíle Raul nezapomněl alespoň dvakrát za deset minut zopakovat, že se vyspal s nejhezčí ženskou na Marsu. Pitomec. (No jo, trochu jsem mu záviděl…) (Trochu víc…) (Hodně…).
I moje maličkost se na tý velký, a přesto tak klaustrofobickým a nemocničním dojmem působící základně, bavila po svém. První den jsem se vlastně nebavil vůbec. Ležel jsem sám na pokoji a přemýšlel o cestě, která nás čeká pozítří. Bílá zářivka nad mou hlavou občas zablikala (jak čas plynul, tak mě to stále víc a víc sralo), jakoby se občas zdálo že sama přemejšlí, jestli to má cenu, svítit tu pro jednoho člověka, kterej se vydal i po sedmý vyzkoušet osud.
Druhej den jsem se rozhodl trochu se porozhlédnout po stanici. Momentálně tu bylo osm lidí. Kromě doktorky Bradleyové, doktorů Johnsona a Cavea, technickýho inženýra Antona a toho druhýho muže co nás tak hezky přivítal (jmenoval se Murphy a zastával tu funkci bezpečnostního inženýra) tu byl ještě doktor Black, kterej zároveň vykonával funkci kuchaře, no a dva piloti co jsem poznal už na zemi a co nás přivezli – Sunders a Potomsky. Black byl podivín, věčně zalezlej v jedněch z těch čtyřech dveřích co vedly z tý velký místnosti a nebo v kuchyni. Neměl jsem vlastně vůbec možnost si s ním nějak duchaplněji promluvit, krom jídla, kdy se mi podařilo si s nim vyměnit několik holých vět. Zato Murphy byl normální američan. Byl tak normální, až to nebylo normální. Doma měl manželku a dítě a už se těšil, jak odsud za pár týdnů vypadne, shrábne tučnou výplatu a do smrti nebude nic dělat. Dohlížel tady na bezpečnost. Byl vlastně taky technickym inženýrem jako Anton, ale podle vlastních slov – „Čekal tu jen na to, aby mohl opravit až se něco posere.“
Sunders a Potomsky nebyli nijak zvlášť komunikativní. Jediný, co se z nich dalo vytáhnout, byly nadávky na americký letectvo, u kterýho dřív sloužili. No a doktorka Bradleyová? Čím déle jsem ji vídal, tím víc se mi zdálo, že se mi na ní něco nezdálo. Moc jsem toho z ní nedostal. Snad jen to, že byla z Toronta a že její otec byl hokejista a její matka vlastnila síť hotelů. Typoval jsem jí tak pětatřicet a dvě děti, nicméně ženský nejsou zrovna to, na co bych měl čuch. Zato Raul o doktorce Bradleyové věděl úplně všechno a neváhal mi to sdělit a to včetně nechutných podrobností.
Třetí den po našem příletu jsem opět strávil sám a na lůžku. Od Bradleyové jsem dostal knížku označenou jako nejlepší scifi jednadvacátýho století - Invaze na Mars, od Laye Blueberryho. V lochu jsem si občas knížky četl, ale tohle mi přišlo jako nesmyslná slátanina, překypující vědeckýma termínama, kterejm jsem beztak nerozumněl. Samou nudou jsem se to přesto rozhodl přečíst a přežít tak nějak ten poslední den do první šichty. Před obědem se mi ještě přiběhnul pochlubit Prittz, že byl s doktorem Cavem podívat se venku, a nadšeně mi popisoval to, co já už dávno dobře znal. Už nějakej čas ve mně hlodala podivná pochybnost. Takový ten pocit,že se něco děje nebo se něco teprve bude dít. Takový ten pocit, jako když běžíte bez lístku na tramvaj, kde je zrovna kontrolor, nebo jako když odjíždíte na dovolenou a víte, že něco není v pořádku, a tak se raději vrátíte, abyste zjistili, že jste nechali puštěný plyn. Tak takový pocit jsem cítil právě teď. Když jsem ležel v tom nechutně sněhobílym pokoji, na tý nechutně sněhobílý dece, s poblikávající nechutně sněhobílou zářivkou nad hlavou. A ty zvony v mý hlavě bily na poplach a já se rozhodl je ignorovat.
Konečně nastal čtvrtej den našeho příletu podle zemskýho času. Právě jsme se oblíkali do skafandrů, když přišla doktorka Bradleyová.
„Tak pánové, vemte si šály a čepice, venku je pěkná zima,“pokusila se zavtipkovat, ale tentokrát se kupodivu nikdo nesmál.„V případě nevolnosti řekněte doktoru Cavevovi, bude vědět co dělat,“oznámila a nakonec nám ještě popřála hodně štěstí. Raul se na ni naposledy podíval, poslal jí vzdušný polibek a vydal se do první komory. Po něm následoval Prittz a Tomy, kterej však musel celý svlíknutí a oblíknutí opakovat ještě jednou, protože mu ten kovovej hlas začal vyhrožovat že venku umře, protože nemá dobře oblíknutej skafandr. Když jsem ze stanice vylejzal já, ohlídnul jsem se na Bradleyovou. Ta se usmívala a ukazovala zdvižený palec. Pohrdavě jsem se ušklíbnul. Když se i poslední dveře otevřely, udeřil do mě silný poryv větru.
„Máme dneska větrno že?“uslyšel jsem ve sluchátkách Johnsonův hlas a viděl jeho tvář, vykukující z podivnýho vozítka, který nás zřejmě mělo dopravit na místo. To vozítko bylo samozřejmě bílý a místo kol mělo pásy. Na dřívějších pobytech už jsem se s něčím podobným setkal, ale nic z toho nevypadalo až tak bizarně. Tenhle přepravní prostředek byl totiž širší než delší a jeho povrch pokrývaly solární panely. Za ním bylo ještě navíc připojený druhý, skoro stejně velký vozítko, který však mělo místo solárních panelů na sobě umístěny hranatý bedny na vytěžený materiál.
A ten Mars. Ten pořád stejný Mars. Rudé nebe, kterym se proháněl v náhlých závanech neposedný vítr. Na obzoru vysoké hnědé štíty sopečných pohoří a lávová krajina, rozbrásněná, jako – jako bramborová kaše. Fakt nevim proč mě napadlo zrovna tohle přirovnání, ale mě Mars prostě připomíná rudo-hnědou bramborovou kaši, kterou ještě navíc rozbrázdíte vidličkou.
Opatrně jsem nasedl do toho marsovskýho vozítka, vedle doktora Johnsona, připnul jsem si pás a obrátil se dozadu na ostatní. „Tak co Raule, líbí se ti v novym světě?“
Raul se na mě podíval. A doteď nevim jistě, zda to v jeho očích byl děs nebo úžas nebo všechno dohromady. Bez dechu sledoval tu jinou planetu kolem sebe a chvíli trvalo, než zaregistroval Johnsonův příkaz, aby si zapnul pás. Tomy si zase celou dobu prohlížel vůz a čas od času přiblížil ruku k obličeji, jakoby se chtěl podrbat, ale pak si uvědomil, že přes sklo skafandru to není možné. Prittz, podobně jako Raul, zasněně hleděl kamsi k horám a Cave se pouze připitoměle usmíval.
„Teď si s váma asi chvilku nepokecám co?“usmál jsem se a naznačil doktoru Johnsonovi, že můžeme jet.
Cesta ubíhala poměrně v klidu. Bylo to zvláštní, ale najednou ten neurčitý pocit blížícího se nebezpečí zmizel a já se cítil docela dobře. Tady, kde mohla zničehonic udeřit silná písečná bouře, nebo zemětřesení, jsem se cítil víc klidu, než na tý sterilní, bílý základně. Vozítko pomalu poskakovalo po zmrzlý půdě k sopečnému pohoří a ve sluchátkách jsem najednou uslyšel hlas doktorky Bradlyové. Johnson jí odpověděl, že zatím všechno v pořádku a vedl vůz stále stejný směrem. Pohoří teď bylo už přímo před námi.
Byla to skutečně jeskyně. Teď už jsem chápal, jak doktoři věděli, kde to místo přesně hledat. Ukryta mezi skalami, se hrdě tyčila do země zapuštěná tyč s blikajícím červeným světlem, vysílajícím signál na stanici.
„Nechoďte příliš blízko ke stěnám,“varoval doktor Cave, když jsme se i s vybavením chystali vstoupit dovnitř. „Jsou velmi ostré a poškození skafandru by zřejmě znamenalo smrt.“
Trochu zaraženě jsem se usmál. „Děkujem za varování, doktore,“ Cave vycenil zuby a zamířil jako první. Popadl jsem těžkou bednu a vyrazil za ním. Lávová jeskyně byla velmi prostorná, a proto nebyl žádný problém dbát Cavova varování. Zarazilo mě ale, jak byla ta jeskyně hluboká. Prittz s Raulem šli za mnou a táhli za sebou vozík, který měl sloužit k dopravě horniny k vozidlu. Za nima šel Tomy, kterej nesl další velkou bednu s nástroji a průvod tak uzavíral Johnson, který odvíjel lano a pokládal na zem světelný tyče. Cesta jeskyní trvala asi půl hodiny. V tom skafandru mi bylo pořádný vedro a uvědomil jsem si, že tahle práce budou pěkně vydřený čtyři miliony. Když jsme na místě rozmístili světelný tyče a poskládali vybavení, o kterym nám už na stanici udělal přednášku doktor Black, mohlo se začít s těžbou. Stěna, kterou nám doktoři označili byla černá jako uhel a nebylo skutečně pochyb, že jde o horninu, kterou nám ukazovala doktorka Bradleyová. Chopili jsme se tedy vrtaček a začali odštipovat kusy skály a nakládat je do připraveného vozíku, který jsme vždy po určitém čase vyvezli ven a vyklopili do vozu. O hornictví jsem toho moc nevěděl, vlastně vůbec nic, ale vrtalo mi hlavou, jakej smysl má těžba v tak malym množství. Doktor Cave mi s obvyklým úsměvem začal vysvětlovat, že tato hornina má obrovský potenciál, ale že ji nejprve musíme uvést na trh a udělat z ní nedostatkové zboží. Za prostředky z prvních prodejů se může těžba na Marsu rozšířit, ale to je záležitost časů budoucích. Moc mi to nedávalo smysl, ale mávnul jsem nad tim rukou. Ať si s tim pan Truman vlastně dělá co chce, co je mi po tom.
A tak začala naše práce v dole na Marsium. Pracovali jsme vždycky tři dny a pak den odpočívali. A během prvních třech týdnů nás nepotkalo překvapivě žádný neštěstí. Nikdo se nezranil, nepřišla žádná písečná bouře, nepřiletěl žádný meteorit a ani jsme nebyli zasypáni při zemětřesení. Šlo to tak hladce, až se můj pocit z blížícího se nebezpečí začal ozývat znovu. A mnohem mnohem silněji.
***
Měli jsme právě odpočinkovej den. Nejhůř fyzická námaha dopadla na Tomyho, kterej odpočinkový dny vždycky celý prospal a ke konci tý třídenní dřiny už často málem padal únavou. Doktor Johnson, kterej při naší práci vždycky prováděl bůhvíjaký výzkumy na tom svym monitoru, co vláčel vždycky s sebou, se vždycky jen pohrdavě ušklíbl a pronesl něco o vhodně vybraných zaměstnancích. Doktor Cave vždycky Tomymu poručil aby si sednul, prohlédl si na počítači jeho životní funkce a do trubičky u pusy mu pustil nějaký léky. Doktor Cave byl vůbec tak milej, až mě to občas přivádělo k šílenství. Věděl jsem, že to přijde, ale čekal jsem to až tak po měsíci. Místo toho už po prvnim tejdnu začala ponorková nemoc útočit nenadále a ze zálohy. Já jsem byl alergickej na Cavův věčně usměvavej ksicht a na Raulovy poznámky o včerejším sexu s doktorkou Bradleyovou, Prittz byl alergickej na hrubiánskýho doktora Johnsona a na mě, Raul zase na naříkajícího Tomyho a Tomy? Tomy měl dost starostí sám se sebou. O těhle věcech jsem přemýšlel každej odpočinkovej den, co jsem ležel na tý svý bílý posteli. Ale dneska jsem se rozhodl, že udělám výjimku a půjdu se mrknout po stanici. V jídelně jsem našel Raula, piloty a Murphyho jak hrají karty a trochu jsem se zamračil, protože jsem si vzpomněl na fakt, že na stanici se nesmí kouřit. Vlastně mi vůbec nedovolili vzít si cigarety. Jsem ale od přírody průserář, a tak jsem jich pár přeci jen na Mars propašoval. Smůlou mi bylo, že na zapalovač jsem zapomněl.
Pomalu jsem se procházel po chodbách a topil se ve svých předtuchách, když jsem najednou zaslechl svoje jméno. Byl to jen slabý zvuk, ale pokud člověk zaslechne své jméno, obvykle zpozorní. Ozvalo se to zpoza dveří s nápisem Dr. Bradleyová a já už chtěl vzít za kliku, když jsem zevnitř uslyšel nějaký mužský hlas. Rozhlédl jsem se a opatrně přiložil ucho ke dveřím.
„Doktorko, nemyslíte že je právě tohle…“
Sakra byl to Cave nebo Johnson? Najednou, přes všechny rozdíly mezi těma dvěma doktory, jsem si nebyl vůbec jistý. Něco mi říkalo, že spíš Cave.
„Tady nejde o to co si myslím já, ani co si myslíte vy, ale o to co tam je napsané! Tohle nebyla žádná procházka růžovou zahradou a jestli jste čekal něco jiného, tak to spláčete nad výdělkem. Podmínky byly jasně dané. Nebo si myslíte že Truman neví co dělá? Pokud něco takového napsal, tak se podle toho zařídíme, jasné?“
Vzdech.
„Takže jsme si to vyříkali. Truman od nás očekává úspěch, umíte si sakra představit, jaký význam to má nejen pro nás, ale pro celý svět! Nemusím vám doufám zdůrazňovat, že pokud se něco z toho dostane ven, ponesete velmi bolestivé následky…“ Dál jsem neposlouchal. Za dveřmi se totiž ozvaly kroky. Vyletěl jsem tak rychle jak jen to šlo a v okamžiku, kdy se otevřely dveře, jsem už mizel v ohybu chodby.
V noci jsem nemohl spát. Ležel jsem s otevřenýma očima a užíval si toho, že ty nepříjemný, bílý zářivky jsou konečně zhasnutý. Ze sousedních postelí se ozývalo pravidelný oddychování Prittze a Tomyho. Raul spal jako obvykle u doktorky Bradleyové. Přemýšlel jsem o svym zážitku a podivnej pocit, kterej jsem měl už od našeho příjezdu, teď nabýval hrozivých vizí. Představoval jsem si, jak doktorka Bradleyová s doktorem Johnsonem odlétají v raketoplánu a na dotykové obrazovce v tom zasedacím sálu, červeným písmem bliká odpočet autodestrukce. Fuj, už bych ty scifi koniny neměl číst. Najednou jsem ucítil závan větru. Otočil jsem hlavou, ale někdo mi rychle přitiskl ruku na ústa.
„Pššt, to jsem já, Tomy, něco ošklivýho se mi zdálo…“
Nejdřív jsem se chtěl vyškubnout, ale pak jsem si to uvědomil a přikývl jsem. Tomy mi opatrně sundal ruku z úst, zvedl z postele polštář a opatrně ho přitlačil na zářivku nad mou hlavou.
„Ok, teď můžem mluvit, ale za chvíli mi zdřevění ruka,“řekl a jeho silueta natažená od postele ke stropu působila trochu směšně. Znovu jsem se nestačil divit, co v Tomym je. Až to bylo zarážející, kolik tajemství tenhle mladík skrýval.
„Jsem rád, že si to heslo pamatuješ,“řekl tichým hlasem.
„No, v lochu jsme byli před pár tejdny, to se nedá zapomenout. O co jde?“
„Nevim jestli sis toho všiml, ale něco tady nehraje.“
Přikývnul jsem, i když mi bylo jasný, že to nemůže vidět. „Jo, to mi došlo, jenže co?“
„To nevím. Všichni si tady dávaj velkej pozor na pusu. S Cavem jsem skoro furt a nic co by nám napovědělo, z něj nevypadlo.“
„Myslim že v tom bude něco úplně jinýho než ta ruda, jsme přece na Marsu, tady je možný všechno.“
„Myslíš že jde o nějakej černej obchod, nebo něco takovýho?“
„Proboha Tomy, o černej obchod jde tak jako tak, v tom lítáme všichni. Nebo myslíš, že my tady natěžíme rudu a Truman ji pak ve veřejný burze prodá a ještě k tomu vesele zaplatí daně? Ne, v tomhle budou nějaký zbraně, nebo tak něco. Když jsem byl před několika lety na Marsu s Gatevou expedicí, testovali jsme nějakou novou zbraň. Že prej je čas začít naše vesmírný koráby vyzbrojovat. Tenkrát to taky bylo přísně tajný, jenže se to podělalo a odneslo to hodně lidí. Myslim že o něco podobnýho půjde i tady. A taky myslim, že v tom pojede jenom Bradleyová, Cave a možná ještě někdo. Ostatní bych skoro vyloučil.“
Tomy zaúpěl bolestí a chytil polštář druhou rukou.
„Co budeme dělat?“řekl.
„Čekat, nic jinýho nám stejně nezbejvá. Myslim si totiž, že se něco stane už hodně brzo. Včera přišla Bradleyový zpráva od Trumana. Zdá se, že Cave má něco vyřešit, takže uvidíme co se stane. Zatím musíme bejt ve střehu a Prittzovi s Raulem ani muk, jasný?“
Podvědomě jsem ucítil, jak Tomy přikývl. Silueta zmizela a za chvíli už jsem slyšel Tomyho spokojené oddychování.
Následující den jsem se necejtil nejlíp. Začínala mě trochu bolet hlava a žaludek, ale nepřikládal jsem tomu větší význam. Po prvnim měsíci se to obvykle stávalo každýmu a obvykle to zase rychle přešlo. Oblíkli jsme si skafandry a prošli stejnou procedurou jako už mockrát předtím. I doktor Johnson dnes evidentně nebyl ve svý kůži. Projevovalo se to tak, že jeho osobu nedoprovázel obvyklý počet uštěpačných poznámek.
Zato Raul s Prittzem dnes měli vynikající náladu. Raul se chlubil, že v kartách obral Sunderse, Potomskyho i Murphyho o sto babek. Prittz zase celou dobu unešeně debatoval s doktorem Cavem o podnebí na Marsu. „Mars,“rozpovídal se doktor Cave. „se vlastně skládá hlavně ze zmrzlé ztuhlé lávy, železa a skalnaté kůry. Díry, které všude vidíte, jsou buď od menších nebo od větších meteoritů, které dopadají na povrch a díky ledové atmosféře složené hlavně z oxidu uhličitého, neshoří, jako je tomu u meteoritů u nás. Zajímavé také je, že ač se na Marsu momentálně nevyskytuje voda, z výšky by jste zřejmě spatřili oblaka vodních ledových krystalků, které však za vodu považovat úplně nelze. Občas tu můžete potkat i mlhu, a to hlavně v hlubokých kaňonech a stržích. Je to však trochu jiná mlha než u nás doma, tahle by vás zabila během vteřiny, pokud byste se do ní dostali, další-„
„Ticho,“přerušil jsem ho.
„Co prosím?“ozvalo se ve sluchátkách.
„Držte sakra hubu!“křiknul jsem a chvíli pozoroval ubíhající obzor.
„Můžete jet rychleji?“zeptal jsem se Johnsona. „Myslím, že se blíží bouřka.“
Johnson zavrtěl hlavou a něco zabručel, nicméně vůz o něco zrychlil své tempo. Pásy se plazily přes zčernalé kameny jako dva železní hadi.
„Nesmysl,“prohodil Cave. „Písečné bouře vždy…“zarazil se. „Jak to můžete vědět člověče?“zeptal se.
„Prostě to vím, rychleji to nejede?“
Johnson zavrtěl hlavou. Pohoří se podstatně přiblížilo a zbývalo k němu slabých pět minut. Zvedl se vítr.
„Johne, doufám že nemáš pravdu,“řekl Raul a ještě víc si utáhl pásy. Prittz něco zamumlal a udělal to samé. Další poryv větru už byl tak silný, že zvedl na krátký okamžik na jedné straně i vůz. Raul zakřičel.
„A až ti bude v životě nejhůř, otoč se čelem ke slunci a všechny stíny padnou za tebe,“zamumlal Prittz vedle mě a já i přes sklo viděl, že se na jeho čele objevily kapky ledového potu. Náhle vítr udeřil znovu a znovu a přinesl s sebou rezavý písek, který začal bičovat do našich skafandrů, jako když kroupy bubnují na kapotu auta. Viditelnost se náhle změnila na nulovou a hory před námi se ztratily v divokých písečných vírech. Vozítko dvakrát poskočilo, ale Johnsonovi se pořád dařilo udržet stejný směr. Cave začal křičet.
„Proboha Johnsone, přidejte, jeďte!“zařval jsem, ale bylo mi jasné že Johnson nemůže slyšet. Hukot větru byl teď obrovský. Vesmírné vozítko poskočilo, najednou se naklonilo na bok a nebýt našich pásů, tak jsme všichni zmizeli kdesi v apokalyptické krajině Marsu. Ze zadu odletěl nějaký přístroj a zmizel kdesi v písečné vánici. Písek bičoval naše skafandry s pravidelnými intervaly. Ve sluchátkách se ozvalo varovné pípnutí. „John-“ chtěl jsem zakřičet, ale moje slova se utopily v bouři.
A najednou vše utichlo. Pásovec doskákal k pohoří a ukryl se ve skalách, kde prudkým škubnutím zastavil. Sborově jsme si oddychli.
Johnson se na nás pomalu otočil a na rtech mu hrál pobavený úsměv.
„Panové, dejte se do práce.“
Když jsem o hodinu později vyvážel s Tomym vozík s vytěženou horninou z jeskyně, po bouři nebylo ani památky. Nad horizontem se opět nesl narůžovělý opar oxidu uhličitého a dalších všemožných plynů.
„Tomy, tak co si o tom myslíš?“
Mladík se ohlédl a naklonil se ke mně. „Myslím, že tam něco hledají.“
Víc už jsme se o tom nebavili. Vyložili jsme náklad a pospíchali zpět. Najednou mě Tomy chytil za rameno. „Johne, myslím, že se teď něco stane. Chci ti říct, a pamatuj si to, že bych tě nepodrazil, jasný?“
Udiveně jsem se na něj otočil. „Co tim sakra myslíš?“ Ale Tomy pokračoval dál bez dalších slov.
Měl pravdu. Už když jsme přicházeli, bylo jasný, že něco není v pořádku. Cave seděl nad svým počítačem, blaženě se usmíval a vykládal něco do mikrofonu. Raul a Prittz seděli opodál a pozorovali Johnsona, který právě bral do ruky podivné kleště s placatými konci (podobné jsem vídal, v mnohem menším provedení, v krámech se zákusky) a pomalu je začal sunout do otvoru, který Raul mezitím vyvrtal.
„Ano, ano, doktorko,“řekl do mikrofonu Cave. „Podle všeho ano, je to neuvěřitelné.“ Tomy na mě mrknul. Pomalu jsme se blížili k Johnsonovi, který mezitím něco vytáhl a pomalu to pokládal do bílýho boxu, kterej si předtím připravil.
„Co se to tady sakra děje?“vystřelil jsem podrážděně svou otázku. Doktor Cave zvedl hlavu.
„Áá, konečně jste se vrátili pane Keewe. Naše i vaše práce je u konce, gratuluji.“
„Tady nešlo o žádnou horninu, že ne?“zeptal se Tomy.
Doktor Johnson něco opět položil do boxu a začal vytahovat další.
„Kdepak,“prohodil doktor Cave. „Zrovna vy jistě dobře víte, že ne. Váš úkol byl provrtat se k tomuhle,“ukázal na díru ve skále. Pomalu jsem se přiblížil k díře a spatřil jsem vyhlazený otvor, v němž leželo vedle sebe asi půl tuctu šedožlutých larv, silných a dlouhých asi jako lidská paže. Zalapal jsem po dechu.
„Co to sakra…“
„To zatím nevíme, pane Keewe, jediné co víme, že v mouce něco takovýho asi nenajdete. Je to mimozemský živý organismus a to vůbec první, který byl objeven. Před třemi měsíci náš nový tepelný snímač zachytil zdroj tepla právě odsud. Ani nevíte, jakou radost jsme z toho všichni měli. Mohlo to znamenat jenom jedno…A dovolte, pane Keewe, rád bych vám sdělil, že tohle velmi zásadně mění situaci pro vás a vaše přátele,“ Najednou se v jeho ruce objevil revolver. Teda revolver, vzdáleně to připomínalo revolver, ale když jsem si to tak z toho odstupu prohlížel, došlo mi, že ty laserový pušky a plazmový pistole, z tý knížky co mi dala Bradleyová, nejsou zas takový scifi. Raul a Prittz pomalu vstali a já viděl, že hledají čím by mohli Cavea a Johnsona rychle praštit. Johnson dal mezitím i poslední larvu do boxu a zavřel ho. Potom také vytáhl zbraň a postavil se vedle Cavea. „Bohužel,“pokračoval Cave ve svém proslovu a dával pečlivě důraz na každou slabiku. „Tady váš přítel, kterému říkáte Tomy, není tak úplně tím, za koho se vydával. To znamená problém pro vás všechny. No, pochlubte se panu Keewovi, prosím…“
I přes sklo skafandru bylo vidět, že Tomy najednou zbledl, jako ty světla v mym pokoji a já pochopil o co tady jde. Pochopil jsem, jak je možný, že Tomy má v rukávu vždycky nějaký to překvapení, a že je vždycky napřed. Pochopil jsem, co znamenala ta krátká rozmluva mezi Bradleyovou a Cavem včerejšího dne. Pochopil jsem tu náhodu, která nás tenkrát před několika měsíci svedla dohromady s Tomym. Nebo jak se vlastně jmenuje. Ten parchant…
„Jo,“sklopil oči. „Je to tak Johne, Federální úřad pro vesmírný záležitosti, věděli jsme, že tě dřív nebo později někdo kontaktuje, tak jako předtím Stadford Gate. A Truman je zlatou rybou. Ani nevíš co má ten chlap na svědomí Johne…“
„No to by stačilo,“řekl Cave. „Je čas aby špiclové platili za svou troufalost.“ Namířil zbraň na Tomyho a vystřelil. Poslední pohled mého přítele patřil mě. Ve vteřině se sklo skafandru a po něm i Tomyho hlava rozletěly na tisíce kousků. Vykřikl jsem a chtěl se vrhnout na Cavea, ale ten rychle namířil zbraň na mou hlavu. „No tak, pane Keewe, tak to bývá. Pěšáci umírají, aby vyvolení mohli žít. Takže nedělejte hlouposti a držte ruce pěkně nahoře. A vy dva,“pokynul Raulovi s Prittzem, „běžte hezky k němu. Najednou se mi začal zvedat žaludek. Raul a Prittz se ke mně pomalu přiblížili a v jejich očích se třpytil vztek.
„Mám od pana Trumana nakázáno, abych vám dal možnost vybrat si, takže to dělám. Dostanete slíbené čtyři milióny dolarů, pane Keewe, a to v případě, že teď půjdete s námi a budete samozřejmě držet jazyk za zuby. Co vy na to?“
„A co oni?“kývnul jsem na své přátele.
„Oni tady zůstanou,“ odpověděl Cave bez zaváhání. Zauvažoval jsem. Čtyři miliony dolarů, to je hodně peněz. Ale teď jde sakra o něco jinýho než je umlátit dotykovou deskou. Sakra, ale čtyři miliony…
Raul se na mě vyděšeně podíval. Prittz stál vzpřímeně a hleděl Cavovi do očí. „Jak jste to mohl…“
„Vy moralisto,“zasmál se ohavně vedle stojící Johnson a poškrábal se na špičatém nose.
„Mno, když tak o tom přemejšlim,“začal jsem. A Raulův pohled ztvrdl jako kámen. Ale já už jsem věděl co se děje. Chvíli to už bylo ve vzduchu. Když už jste na Marsu po sedmý, dokážete takový věci vycejtit. Možná proto jsem stále ještě naživu. „Tak si svý prachy strčte do prdele.“
Cave pokrčil rameny. Co jsem slíbil Trumanovi, to jsem dodržel a-“nedořekl. Země pod našima nohama se najednou zatřásla.
„Zemětřesení!“vykřikl Johnson. Neváhal jsem, skočil po Cavevovi a vyrazil mu zbraň z ruky. Ozvaly se dva výstřely a já s potěšením zjistil, že žádný z nich neskončil ve mně. Cave upadl a snažil se nahmatat zbraň, která ležela opodál. Najednou se nad jeho hlavou uvolnil velký kus zmrzlé horniny a já stačil uskočit přesně ve chvíli, kdy dopadl a rozdrtil doktorovi helmu i s obličejem. Za mými zády se ozvaly další dva výstřely a spěšné kroky. Rozhlédl jsem se a zjistil jsem, že i přes mé malé vítězství je zřejmě konec. Vedle mě totiž, v okamžitě mrznoucí kaluži krve, ležel Joachym Prittz a o kousek dál na mě zpoza sutin koukaly smutné oči Raula Fabia Mendozy z Bolívie. Johnsona jsem nikde neviděl. Zemětřesení ustalo tak náhle, jako přišlo a já si uvědomil, že jestli chci žít, měl bych Johnsona dohnat dřív než odjede.Vyběhnul jsem co nejrychleji to šlo a cestou přeskakoval popadaný balvany. Jeskyně byla dlouhá a já věřil, že Johnson není tak rychlý běžec. Opět jsem se spletl. Vybíhal jsem z jeskyně právě ve chvíli, kdy na rudém obzoru, jako moje poslední naděje, mizel široký pásovec.
***
Sakra a tady to končí. Už nemám co bych napsal. Vypravil jsem se po stopách pásovce a po pár hodinách se polomrtvý doplahočil ke stanici. Věděl jsem, že v tom jede jenom někdo a měl jsem pravdu. V kuchyni ležel mrtvej Black, oči vypoulený a v hrudi krvavou díru. V chodbě zase ležel do klubíčka schoulenej Anton. Vypadal jako když spí, ale břicho měl na kaši. Co mě zarazilo bylo to, že tu nikde nebyl Murphy. Zrovna o něm, o tom typickym američanovi, co se těšil domů na rodinu jsem si myslel, že není tak zkaženej. V zasedačce na stole ležel vzkaz. Byl to vzkaz od doktorky Bradleyový. Přála mi hezkou dovolenou. Vztekle jsem ten list zmačkal a zahodil do kouta. Potom jsem ale našel blok, ze stolu si vzal tužku, se kterou si po našem příjezdu Tomy tak nervozně hrál a vrátil se do svýho pokoje.
A tak tu teď ležim na posteli, pod tim bílym otravnym světlem, v hubě mam cigaretu, kterou není čim zapálit a čekám. Uvidíme, kolik je pravdy na tom, že po třech měsících na Marsu, ti zaručeně praskne mozek.
Jde o další útok proti socialistickému zřízení. Říše zla, z níž se valí popel a dým, je průhledně umístěna na Východě, obrazem dělnické třídy, která jednotna v potu tváře buduje těžký průmysl, mají být odporní a zlí skřeti. Samozřejmě, že synáček z buržoázní rodiny nemůže vidět na těžké práci nic krásného a povznášejícího. Obyvatelé Západu – země oplývající mlékem a strdím – elfové (nebo-li aristokracie), lidé (buržoazie) a hobiti (statkáři) žijí naopak v blahobytu (aniž je vysvětleno, odkud jej získávají) a jediné co je trápí je „hrozba“ z Východu. „Síly dobra“ zde představuje sbírka představitelů těchto reakčních kruhů, jejichž ruce se nikdy nedotkly pořádné práce. Jejich vůdcem je Gandalf, šiřitel zpátečnické ideologie, s jejíž pomocí udržuje obyvatelstvo v nevědomosti a strachu před pokrokem (…!) Není pak divu, že Saruman, zastánce utlačovaných a přítel pokroku, je prohlášen za zrádce a jeho sídlo je zničeno bojůvkou fanatických zpátečníků. Když pak šíří socialismus v Kraji, je chycen a bez soudu potrestán hobity, podporovanými a placenými kapitalistickou mocností Gondorem.
(…) Ale socialismus se naštěstí nedá zničit hozením jakékoli své relikvie, i té nejposvátnější, do ohně.
Drž se Mordore, obklíčený nepřátelskými reakčními sousedy!
