na svoje starý rádio
takovou velkou dřevěnou krabici co v ní praskalo
když se snažila chytit něco
z druhý strany
kouká pootevřenými dvířky do plamenů a myslí
na večery u stejných kamen
a toho rádia
na tu holku co k nim chodila každej večer poslouchat
i když se to nesmělo
ale to bylo ještě dřív
to když se za války lovil jazz
pak černý odešli a přišli rudý a zas chtěli zakazovat a řídit
a děda si tu holku vzal
protože ve dvou se bojuje líp
tak spolu zkoušeli dva tři kroky za zavřenými okny
zatímco náměstím
duněla dechna jako symbol toho
že se zastavil čas že zemřel že se bojí
že nemá sílu unést pravdu
a děti vyrůstali ve lži a rodiče stárli
ve strachu a v naději zároveň ve víře v jinou dobu
a zas poslouchali co se nesmělo
tancovali pod modrým měsícem
na borůvkovým vrchu
pak přišlo květinový léto
někomu se nelíbilo a zalil ho krví
a ta pořád mladá holka najednou
zvadla a odešla
a zůstal s dětma sám
a jako kamení se převalilo dvacet dlouhých let
a děti učili svoje děti vzdorovat
protože proti hlouposti
se musí bojovat bít na poplach
než přijde čas zvonit klíčema
slyšíš jak chrastí
a děda u kamen si vzpomene
na svoje starý rádio
takovou velkou dřevěnou krabici co v ní praskalo
když se snažila chytit něco
z druhý strany
