Po zaprášené cestě přijíždělo několik vozů. Zboží na nich bylo zakryto vybledlými plachtami a každý z vozů táhl pár unavených hnědáků. Špičky smrků a borovic se tiše houpaly v letním vánku a sténaly pod tíhou zelených větví. Vedle vozů klusal asi tucet jezdců v žlutozelených tunikách s písmenem Z v erbu. Třetí z vozů byl jako jediný na pohled úplně jiný než všechny ostatní. Místo nažloutlé plachty, zakrývající zboží se na voze válel mladý velmož. Sametové polštáře a přikrývky mu patrně měli zpříjemnit cestu, on však každou chvíli nespokojeně zabručel a změnil jejich uspořádání. Šlechtic držel v ruce pohár s medovinou a co chvíli do něho dolil ze soudku, který byl připevněný k vozu.

„Jak ještě daleko?“ zeptal se ospale postaršího muže na kozlíku.

Vozka se smutně pousmál. Věděl, že pan regent Sanguinar nikdy nebyl příliš štědrým a že peníze za tři dny této namáhavé cesty sotva uživí jeho dvě děti a nemocnou ženu. Nicméně, z tohohle knížete by mohlo něco kápnout. Arcimág. Ti bývají často milostiví k chudým jako je on. Jenže tenhle toho moc nenamluví a vypadá, jako by sežral všechnu moudrost světa.

Nicméně…

„Jede se vám pohodlně pane?“

„Ujde to,“ odpověděl bez většího zájmu mág.

Proč se tam prostě nemůže teleportovat, pomyslel si vozka a zavrtěl hlavou.

„Protože tyhle končiny byly dřív vystaveny silnému magickému záření.“Řekl nahlas čaroděj. Vozka leknutím málem spadl z kozlíku.

„P..p…promiňte.“

„Tenhle kraj ruší veškeré přenosové vlny, proto vůbec nelze využít přitáčivé a odtáčivé energie k mimoprostorovému přenosu. Víš co to znamená?“

„A…ano,“zakoktal stařec.

„Moderní magie bohužel nezná metody pro teleportaci nepřímou cestou. Tedy takovou aby se takové místo dalo obejít. Teleportovat se lze bohužel zatím pouze přímo. Tedy tou nejkratší cestou.“

Vozka, pouze zmateně přikývnul. Čaroděj mávnul rukou. „To nemůžeš chápat.“

Další hodinu cesty bylo slyšet jen skřípání kol, klapot podkov a zpěv ptáků. V tom se karavana zastavila.

„Co se děje?“ Vyskočil mág na nohy. K vozu přiklusal jeden z jezdců. „Kníže, před námi je spadlý strom. Chvíli potrvá než ho odstraníme.“

Čaroděj seskočil z vozu a protáhl se.

„Sakra,“ řekl o pár vteřin později, když uviděl zeleně opeřený šíp, trčící ze zad chrčícího vojáka. Vzápětí se z lesa ozval křik a další šípy začali hvízdat kolem čarodějových uší. Ten na nic nečekal a skočil na volného koně. Starý vozka, který doma živil dvě děti a nemocnou ženu na něho mával a něco křičel. Křičel, dokud mu šíp neproťal hrtan a on se ve smrtelné křeči zhroutil do své krve, mezi dva vyděšené koně. Čaroděj ujížděl podél kolony až k povalenému smrku. Kolem něho konečně zbylí zorhajnští vojáci přestali panikařit a kryli se u vozů. Když neznámí útočníci uviděli, že už se jejich střelba míjí s účinkem, rozhodli se pro přímý útok.

„Potkaníííííí!“uslyšel čaroděj vítězný ryk, ale to už se z lesa vynořilo několik postav.

„K sobě!“ křičel čaroděj a seskočil z koně. Zorhajnští se shlukli kolem něho a tasili meče. Čaroděj se nadechl k zaklínadlu, když ho něco srazilo k zemi. Těsně u jeho hlavy se ozvalo zavrčení.

„Cože, pes?“vydechl čaroděj údivem.

„Štěně,“ušklíbla se ta dívka a sekla nejbližšího vojáka přes krční tepnu. Rytíři bojovali statečně, ale náhlý útok a přesila jim nedala šanci. Poloomráčený čaroděj se plazil pod vozem směrem k nejbližšímu koni. Kolem něho řinčely meče a umírali lidé. Když už se vyhoupl do sedla a pobídl ho k přeskočení povaleného stromu, objevila se vedle jeho pravé ruky zakrvácená postava a náhlý tupý úder do hlavy ho poslal do říše snů.

„Dobrá trefa,“uslyšel ještě trpasličí hlas.

„Tak o tom žádná,“řekl ten druhý.

A pak už tma.

„No tak vstávej, no…“

Čaroděj otevřel oči. Chvíli mžoural, než se mu podařilo zaostřit na několik postav.

„Nazdar.“Usmíval se na něho vysoký muž s bradkou a svůj úsměv doplnil kopancem.

Čaroděj chtěl něco odpovědět, ale nemohl. Bránil tomu pevný roubík.

„To je…pro jistotu.“ Usmál se znovu ten muž. Evidentně nějaký velitel či vůdce..

„No, teoreticky je nemožné aby stihnul vyslovit zaklínadlo dřív než by se mu moje dýka zabořila do hrdla.“ozvalo se odněkud zezadu. „Navrhuju mu to sundat a popovídat si.“

Nastalo ticho a po chvíli někdo osvobodil čarodějova ústa. Mág se pokusil rozhlédnout. Uviděl několik postav všech možný ras a vzhledů. Nedaleko hořel oheň, na kterém dva trpaslíci opékali nějaké maso.

„Co chcete?“vypravil ze sebe po chvíli čaroděj.

„Co by obvykle mohli chtít únosci?“ušklíbl se opodál stojící muž, opírajíce se o dlouhý meč.

„Aha.“nadechl se zhluboka mág a zavrtěl hlavou.

„A koho chcete vlastně vydírat? Za mě nikdo nezaplatí.“

Vůdce tlupy se maličko zarazil. „Nikdo?“

„No, když vezmu v úvahu těch pár osob, kteří by mohli…Regent Sanguinar nezaplatí. Známe se sice velice dobře, ale jak jde o peníze…no prostě si na tu práci raději najde někoho jiného. No a to je z těch majetnějších vlastně všechno.“

Nad potkaním ležením se rozhostilo ticho. Většina členů bandy se shlukla kolem čaroděje a o něčem se radila. Po chvíli se opět otočil vůdce.

„Víš co to ale znamená?“

„Ehm,…Že mě zabijete?“čaroděj už zvažoval, které zakletí se nejvíc hodí do téhle situace. A na jedno přišel.

„No, jo, vypadá to tak.“

„Počkat!“nad ležícím čarodějem se objevil muž(i když vypadal spíše jako elf), který už předtím promluvil a něco mu pošeptal.

„Nemohli bychom ho…nemohl by…Jazlovi…“

„To si nemyslím. Na to nemá. Ale můžeme o tom hlasovat.“ Všichni souhlasně přikývli. Nad tábořištěm potkanů se pomalu skláněla noc. Houkání sovy oznamovalo, že je čas jít spát, ale potkani neměli v úmyslu spát. Alespoň ne teď. Od ohně sem zavála vůně pečeného kance. Čaroděj polknul naprázdno. Musel být v bezvědomí pěkně dlouho.

„Takže kdo je pro to, aby nám pomohl s Jazlem?“ Několik rukou se váhavě zvedlo. Vůdce počítal a potom pokračoval.

„A kdo je pro to, abychom ho zabili?“ Opět několik rukou.

„Je to vyrovnaný,“konstatoval půlelf.

„A co já? Já chci taky hlasovat,“ozval se čaroděj, ale bota s okovanou podrážkou mu sdělila, že to není dobrý nápad.

„Já jsem nehlasovala,“ objevila se odněkud najednou dívka – štěně. „A já hlasuju pro to abychom ho…“

Teď je příležitost, pomyslel si čaroděj a podíval se dívce zhluboka do očí. Náhlá závrať ho málem přinutila ke zvracení. V uších se mu rozbušilo tisíc zvonů. Není hold jednoduché kouzlit bez pomoci rukou.

„…Abychom ho, aby nám pomohl.“dořekla dívka a rozhlédla se, jako by ani nevěřila tomu co řekla.

„Tím je rozhodnuto,“řekl rázně jejich vůdce. Zítra ho tam pošleme.“

Tím slovem TAM, myslel Errikson - jak se vůdce potkanů jmenoval, jeskyni. Byla to zvenčí obyčejná jeskyně, až na to, že uvnitř stále hořelo několik pochodní, které osvětlovali truhlu plnou zlatých mincí, uprostřed jeskyně. A ještě něco bylo v té jeskyni. Sochy. Spousta kamenných soch nejrůznějších válečníků a bytostí v životní velikosti. Nad otvorem do jeskyně se sklánělo několik postav.

„Tam mam jako vlízt jo?“polknul čaroděj nasucho, když mu Errikson popisoval co se stalo Jazlovi, když tam plný zvědavosti vkročil.

„A který z nich to je,“zajímal se mág. Errikson mu ukázal malou shrbenou postavičku, sápající se k truhle.

„Ten…“

„Šotek.“přisvědčil Errik. „Nuže, dokážeš s tím něco udělat?“

„Moji knihu.“

„Cože?“

„Ve voze zůstala moje kniha. Úzká, v kůži vázaná kniha.“

Errikson zavrtěl hlavou. „Všechno co pro nás nemělo smysl jsme spálili.“

„Myslíš že pro mě knihy nemají smysl?“pohrdavě řekl Piert.

„Takže ji máš?“

„No, nemám.“

Sborové zakletí zašumělo údolím. Po chvíli se odněkud vynořil jeden z trpaslíků.

„Balde! Máme problém, kde jsi byl?“

„Na velkej, proč?“ Všichni se na něho zkoumavě zahleděli.

„Když čaroděj dostal zbytek již téměř použité knihy, kouzlem ji dal tu pravou podobu a v jeho ruce se objevila obrovsky tlustá bichle, kterou téměř neunesl.

„Kolik to má stran?“zajímal se Piert.

„Asi patnáct tisíc.“

„Takže.“ Nadechl se mág. „Kouzelné jeskyně. To bude pod ká.“

A ptáci zpívali, stromy šuměli ve větru a potkani pomalu odpadali, usínali, když po několika hodinách konečně mág vykřikl :

„Mám to!“

Jako na povel všichni vyletěli a přihlíželi čarodějově práci. Následující slet událostí byl velice rychlý. Pod náročným zaklínadlem se stěny jeskyně začali otřásat a kamenné postavy obklopila bílá záře. Strašlivé hvízdání prořízlo vzduch, až se pomalu ztratilo v dáli. Postavy v jeskyni začali pomalu oživovat a rozkoukávat se. Jazlo – vysvobozený šotek se jen rozhlédl, na nic nečekal a ihned se vrhnul k pokladu. Hrabal si do kapes a do brašny hrsti zlata a když po chvíli vzhlédl, uviděl spoustu původně kamenných, nyní však velice zamračených obličejů.

A tak se rozpoutala bitva o poklad, kde poprvé i čaroděj Drirr bojoval bok po boku s potkany. Ale to je vlastně už jiný příběh.