Až příští noci půjdeš spát,
jak jarní vítr obejme tě sen,
o lesní víle bude se ti zdát,
o víle co na tisíc má jmen.
O víle co pláče nebo naříká,
o víle co ztratila svůj sen,
o víle co pořád jenom utíká,
o víle kterou lituje i den.
Ta víla co se bála milovat,
už ví že život není černobílý,
už dávno přestala se litovat,
a žije si svou lásku vílí.
Snad rybí oko nad jezerem,
snad zpěvní ptáci nad hlavou,
vyléčili smutné víle,
její duši bolavou.
