A bylo jaro… Všechno, všechno kvetlo, vzduchem voněly první překrásné prvosenky, berušky začaly vylučovat svoje feromony a já, starý, omlácený, nerudný a zpychlý čaroděj se vydal na Akrim.
Začalo to na autobusovém nádraží v Litomyšli, kde jsem se kolem rána sešel se Ziridianem, a Varagovci a společně jsme se vydali na cestu budem do krásné východočeské vesničky, jménem Strakov. A tam se začali dít věci.
Nejprve jsme se sešli se zbytkem družiny ve které jsem hostoval – Mordreaudem, Zakem, a Ciri, a poté jsme se všici vydali do hlubokého opuštěného lesa. Po půl hodině chůzičky, jsme se srazili s hlavním organizátorem a konečně se utábořili v hlavním městě/svatyni/chrámu/apod., kde jsme si naházeli sílu obratnost atd. a konečně mohla hra započít.
Celkový počet zůčastněných byl okololem dvaceti my se hned vydali na první cestu k prvnímu questu. Tak si tak pochodujem, nikde nikdo, a já zjišťuji, že herní plocha se natahuje a natahuje, a také že je před námi kopec, jako ta krava. No nic, trochu jsem zaremcal, že já mocný čaroděj se nebudu nikde trmácet do takovýho škrpálu, ale jelikož jsem tam nechtěl zůstat sám, nedalo se nic dělat. Když už jsem myslel, že tam umru na ztrátu plicních orgánů, kopec se zarovnal a já zajásal. „Ticho, pššt! Mlč!“ ozvalo se hned od mých společníků. No jo, nevděk světem vládne, jako by v tomhle bohapustém kraji někdo byl. A ejhle, opravdu jsme asi padesát metrů zahlédli postavy, marně se před námi skrývající. Nu chtěl jsem se ihned vrhnout po jejich stopě, ale opět mě přehlasovali. Životy nám jsou cennější, prý. Jakoby se jim mohlo něco stát, když jsou se mnou, pche. No nic, šlo se dál, až jsme objevili vlčí jámu, do které Zir samozřejmě hned spadl( hi hi hi, ty jsi ale nešikovný elfík), řekl jsem si v duchu, ale vzápětí jsem zjistil, že je jáma prokletá a on v ní musí čtvrt hodiny zůstat. Nuže jsem využil tento čas na vyrobení (s pomocí alchymistky Ciri) několika svitků a odmeditování a šlo se dál. Hledali jsme strom, kde měl být kouzelný kámen. Nenašli jsme ho, místo toho jsme někoho uviděli. „Tiše, přibližujem se.“teď jsem zvážněl i já, protože jsem viděl někoho s… „Hele, je tam někdo se štítem, na ně.“ Potichu jsme cíl obklíčili a…našli jsme dřevorubce, tahajícího spadlé stromy.
„Ale já bych přísahal, že měl štít, určitě, jestli je to civilista, tak je to podezřelý.“
Ha ha ha, ozvalo se a šlo se dál.
Když jsme sešli z toho kopce, bez nějakých větších úspěchů, byl jsem naštván. Zamířili jsme do nějakého dolu, kde měl být další kámen a jiné věcičky. A tam se to stalo. Vida dvě mlčící postavy jsem se k nim přiblížil a při bližším pohledu jsem konstatoval ke své družině : „Hmm, pánové, za nima jsou schovaný další čtyři.“ Nato propukla nerovná bitva, ve které jsem hrdině nepadl, ale společně s Mordreaudem a Zakem utekl. Ciri zabili a Zaka obrali a propustili. Při cestě do města jsme Narazili na trojčlennou družinu, se kterou jsme se plni odhodlání spojili a vyrazili znovu na ty bídáky u dolu. A zvítězili jsme! Tedy skoro, poněvač se to tam začalo rubat absolutně všechno. I ta spojenecká družina se potom pustila do nás, takže jsem já, vzctnostný čaroděj zapojil trochu hlavu a použil společně s Mordreaudem
rčení : Když se dva perou, třetí se směje… No prostě jsme vzali vzácný kámen a pěkně zadem a v tichosti zmizeli. Úspěch!
A pak hra plynula. My už další kámen nezískali, zato jsme měli kupu lektvarů, který jsme neznali ( Alchymistka Ciri neměla podstatnou část pravidel).
Nastal čas na závěr a mě začala být zima. Ještě k tomu se nám rozpršelo, fuj. Přesto jsem hrdině uchopil svou hůl a jal se hledat včelí stezku, kterou jsme opět nenašli. Zato jsme stanuli před nejzávěrečnější bitvou před jedním hustým lesíkem. Od přístojících jsme se dozvěděli o druidovi, který se v tom lesíku začaroval do stromu a který má u sebe vzácné kameny, zaručující vítězství. A že nechce vylézt. Jo a navíc tu byla vzpoura elfů, kteří byli s tím druidem ve spolku a chtěli ty kameny. Následovalo čekání, ve kterém jsem málem zmrznul, ale které vyústilo v bitvu o druida a jeho kameny. Ve mně hlodala myšlenka, zradit a přidat se k elfům(bylo jich podstatně míň), bohužel mě předběhl elf Ziridian, ve kterém ta myšlenka zřejmě uzrála o něco dřív a on mě dal hezky dvakrát za sebou za tři.
„Ty si vůl,“ spustil jsem, ale nakonec jsem nezemřel, protože se rozhodlo, že platil jen jeden. V klidu jsem mu vyčetl jeho omyl a přidal se k elfům. No a pak se to řezalo a bitvilo, já teda moc ne, protože jsem měl poslední život, a nakonec kameny získal jeden človíček, který zůstával tak trochu v tichosti a zřejmě si osvojil naše pořekadlo(viz. výše). No a to byl konec. Ani jednou jsem neumřel, zato jsem chytil hnusnou chřipku. Tadá.
No a co dodat?
Celkově se mi hra moc líbila, a dobře jsem se bavil, přesto bych vytknul přílišnou obrovskost herní plochy, možná trochu moc silnou magii(ono týpek s magickym mečem, nezranitelností a nonarmem…no nevim…) a nulovou absenci CP (já vím, že to tak bylo dělaný, ale já mám prostě CP rád).
Jinak fine, pokud bude čas, přijedu i příště.
